Ondřej Vetchý sice Bonda zvládá, jenže u nás stačí, že Život je život

Před třemi lety scenárista Martin Horský a režisér Milan Cieslar přivedli na svět komedii Láska je láska. Stejný tandem zkusil stejný žánr ve filmu Život je život, který dnes vstupuje do kin.

Čím byla pro film Láska je láska roztomilá postava marihuanové dámy Elišky Balzerové, tím se v případě volného pokračování Život je život stává již minule jiskřivý, nyní klíčový hrdina Ondřeje Vetchého. Na něm stojí posun od komedie lyricky smířlivé k bláznivě ztřeštěné – bohužel posun polovičatý. Vetchého tatík, jenž diktátorsky řídí povadlou manželku a tři dcery s problémovými partnery, utíká z šedé existence do hrdinných představ jako kdysi Jean-Paul Belmondo v Muži z Acapulca. A od první scény, kdy se vynoří z bazénu, přičísne a urostlou postavou v plavkách proráží houf obdivovatelek, je zjevné, že i „druhé já“dobrodruha Vetchý zvládá. Dokonce že ho baví. Bohužel všichni ostatní v „bondovce“tvoří jen jeho víceméně neobratný komparz, počínaje kráskami a konče rabiáty.

Hra na světáckou akci musí totiž vypadat opravdově, nespoutaně, bohatě; to tady chybí. V drobnostech potěší – třeba při nešikovném naskakování ležérního agenta do vozu, jímž Vetchý zjevně kolegu Belmonda zdraví. Ale přestřelka ve zběsilé jízdě připomíná spíš nechtěnou kašírovanou parodii, přestože snímku připisuje pět procent navíc – za ojedinělou diváckou exkurzi do stále zavřeného tunelu Blanka.

Mimochodem inspirace francouzským filmem, který Philippe de Broca natočil v roce 1973, je více než zjevná. Stejně jako Belmondův spisovatel škváru, i Vetchý si ve fantazii do role zlosyna dosadí soka v lásce. Jenže jsme v Česku, hrdinou je tedy nepříliš bystrý policista a ta- jemným poskokem nepřítele záhadný Sperminátor, jenž přivedl jeho nezletilou dceru do jiného stavu. Tím se zápletka ocitá jednak na hranici katastru, v němž se rozkládají Kameňákov a Babovřesky, jednak na předvídatelné cestě k rodinné smířlivosti nad miminkem. Na obranu tvůrců je však třeba dodat, že při vší líbivé lidovosti se Život je život vyhýbá prvoplánovým vulgaritám a že dialogy sehraných filmových manželů Simony Stašové a Vetchého „Ty už máš radši pivo než mě! – Když mám žízeň!“najdou vděčnou odezvu. Rituál jejich vztahu vyzařuje tesknou něhu, již však banalizují nevinné zástoje z rodu pamětnických veseloher typu Hodíme se k sobě, miláčku? A ještě jedna věc chybí kýženému žánru: důsledné pointování situací.

Prostě crazy komedii utržené ze řetězu se u nás nedaří. Což zamrzí: když už máme herce s bondovskými svaly, šarmem i sebeironií, proč mu rveme pivní bříško zpátky do domáckých trenek?