Čekal dopisy z Terezína, které však nepřicházely

Sira Nicholase Wintona zná téměř každý jako zachránce židovských dětí. Ale co jméno Pavlína Spitzerová? Pod ním si jen málokdo představí elegantní dámu, původem Rakušanku, která v roce 1939 posadila na Wilsonově nádraží do vlaku do Anglie tři dcery. Dala jim do ruky knihu s obrázky květin. Aby je uklidnila, listovala v ní a ukazovala holčičkám rostliny, které rostou na loukách ve Velké Británii. Pak se s nimi rozloučila, postavila se na nástupiště, mávala, plakala a doufala, že se s dcerami ještě někdy setká.

Pavlína Spitzerová je matkou Zuzany Marešové a jako jedna z mála rodičů „Wintonových dětí“válku ona i její manžel přežili. Byl v tom velký kus štěstí, smělosti a předvídavosti.

Otec Maxmilián Spitzer vyráběl zubotechnické přípravky. Celkem se mu dařilo a možná kvůli zlé předtuše či strachu z toho, co se děje v nacistickém Německu, odjel bě- hem roku 1939 do Anglie, aby tam otevřel novou pobočku firmy. Když tedy jeho tři dcery nasedaly do Wintonova vlaku, žil ve Velké Británii. „Byl na černé listině, a tak už tam zůstal,“vypravovala o osudu rodiny Marešová.

Nejprve se její otec dostal jen k pomocným pracím, ale později byl zaměstnaný jako chemik ve válečném průmyslu. A jako dobrovolný člen protipožárnách hlídek pomáhal organizovat přesun do krytů nebo převážel raněné.

V protektorátu však zůstala jeho žena. „Nevím přesně, jak se maminka do Anglie dostala. Ale nějak si zkrátka poradila,“pokračovala Marešová. Její matce ostatně nechyběl důvtip ani v jiných věcech. Ve chvíli, kdy například chtěla zajistit pohodlný život rodiny v cizině, sebrala ještě doma v Praze šperky a nasoukala je do syrových jater. Celou porci upekla a poslala je manželovi v balíčku obyčejnou poštou.