Čekal dopisy z Terezína, které však nepřicházely
Přestože rodiče Zuzany Marešové v Anglii během války bydleli, musela tehdy sedmiletá dívenka žít dva až tři roky u pěstounů – v aristokratické rodině z Cornwallu. „To byla podmínka nacistů. Během té doby jsem se s maminkou viděla snad jen jednou,“dodala Marešová. Snadné to neměla, protože jí chyběla vřelost a láska rodičů. K těm se vrátila během roku 1941, chodila do školy, učila se anglicky, pomáhala odklízet trosky po náletech.
Její otec Maxmilián se už v létě roku 1945 vrátil do tehdejšího Československa. Pomáhal budovat chemičku v Neratovicích. „Tady zůstal i v pozdějších letech jako hlavní inženýr. Maminka pracovala v domácnosti,“uzavřela Marešová.
I přes řadu potíží a strastí je její příběh v podstatě šťastný. Rodina zůstala pohromadě. „Řada jiných rodičů ‚Wintonových dětí‘ skončila v koncentračních táborech. Jen pár přežilo,“vysvětlila Marešová.
Povídání o rodičích je tak pro ně dodnes příliš bolestné, jen sem tam někdo utrousí zmínku. Po návratu z Anglie totiž většina zjistila, že nikdo z nejbližší rodiny nepřežil. A tak děti vyrůstaly u tet, babiček nebo odjížděly zpět do Anglie ke svým adoptivním rodičům.
Příběh Asafa Auerbacha, jak ho popsal projekt Paměť národa, je jedním z nich. Asafovi bylo jedenáct, když odcestoval s bratrem Rubenem do Anglie „Wintonovým vlakem“. Pobyt mu tam zajistila rodinná známá Hana Strasserová.
Dodnes si pamatuje poslední den s rodiči. Společně šli do slavné rybí restaurace Vaňha na Václavském náměstí. Tehdy strach neměl, spíše pociťoval dobrodružství cesty do daleké ciziny. Rodiče mu navíc slibovali, že se brzy znovu setkají. Říkali synům, že už mají rozjednaný útěk do Ekvádoru nebo Peru.
O to horší byla chvíle, kdy Asafovi Auerbachovi koncem roku 1942 přestali psát dopisy, a pak prozření po návratu domů. Celé roky v Anglii snil o setkání s rodiči, o momentu, kdy zazvoní u dveří jejich starého bytu a oni ho uvítají. To se nikdy nestalo. Němci jeho rodiče v roce 1942 poslali do terezínského ghetta a ještě později do Osvětimi, kde zemřeli. „Mě prostě nikdy nenapadlo, že bych je už v životě nespatřil. My jsme to vytěsnili, tu možnost jsme od sebe odvrhli. Alespoň já jsem skálopevně věřil, že rodiče přežijí,“popsal Auerbach pro Paměť národa pocity své i ostatních dětí, které o rodiče během války přišly. Po návratu do Československa tak vyrůstal u babičky a matčiných sester.—