Miloši, smiluj se!

Má-li hlava státu k něčemu pravomoc, pak má také právní povinnost se tím zabývat. K tomu je zřízena, za to je placena, od toho má stát hlavu. U jedné z mnoha povinností, které Miloš Zeman neplní – profesory nejmenuje, s výměnou ministrů otálí – se však jeho neomalenost mění v krutost, u které přestává legrace: pohrdá spravedlností jako základním principem a hodnotou.

Jde o řádné posuzování žádostí o milost, o akt milosrdenství, který je ozdobou zdejšího právního státu.

Ještě dříve, než kdo mohl tušit, že se do sídla českých králů usadí lidový filozof, který se svěřil, že denně vypije šest skleniček vína a tři panáky, vnímali lidé z prezidentské kanceláře každou udělenou milost jako výraz statečnosti svého šéfa.

Někdejší vedoucí oddělení milostí Lenka Marečková vzpomíná, jak moc tato rozhodnutí ubírala na oblibě Václavu Havlovi. „Svou lidskost, klid a zdraví nadřazoval snadnému populismu a pohodlí,“napsala. Neboli: kdyby chtěl mít klid a sympatie lidu, odložil by všechny žádosti stranou. Přesně tak to udělal Miloš Zeman. Václav Havel během svého „pontifikátu“udělil 862 milostí, Václav Klaus 412. Miloš Zeman 0. Prezident, jehož křestní jméno lze vyložit jako „slavný svojí milostí“, to slíbil už v den své inaugurace: „Za sebe se tohoto práva vzdávám,“řekl před Masarykovou sochou. Pár lidí mu tehdy zatleskalo, aniž výrok správně vyhodnotili jako oznámení, že jimi placený státník nebude plnit jednu z 11 hlavních povinností, které mu ukládá článek 62 ústavy, základního a nejsilnějšího zákona.

Po devíti měsících si prezident zřejmě uvědomil, že pouhým přivřením očí se nezbaví povinnosti žádosti alespoň číst, a speciálním dokumentem „přenesl pravomoc v řízení na ministra spravedlnosti“. Žádosti