Že už to tak zůstane

Já jsem si vyčítal, že jsem na ten náraz nebyl víc připravený. Soupeře jsem viděl. Nechtěli jsme do sebe jít. Byla to nevinná situace. Úplně hloupá. Tak nějak bych to řekl. Jak se vždycky chodí do soubojů. Možná jsem to nějak podcenil. Já už ani nevím. Zažil jsem spoustu srážek, po kterých jsem zůstal otřesený. Ale po chvíli jsem se zvedl a odjel na střídačku. A najednou jsem se zvednout nemohl.

Ano. Celou dobu. Divně. Nemohl jsem se pohnout. Necítil jsem tělo. Ale v tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že by to mělo být napořád. V nemocnici mi to doktoři začali pomalu podávat. Že je zranění dost vážné. Že se mám smiřovat s tím, že hokej nebudu hrát určitě. Že chodit asi taky ne. Že bych snad mohl rozhýbat ruce. Ale že tomu moc nevěří. Pomalu mě na to připravovali. Zpočátku jsem tomu nechtěl věřit. Říkal jsem si, že budu hodně cvičit, hodně makat, abych se vrátil do původního stavu. Jenže nic jsem nevěděl, takže to byla bláhová představa.

Bylo to dost těžké. Ležíte na zádech natažený na posteli několik měsíců. Máte spoustu času přemýšlet. Nebylo to moc pěkné. Určitě manželka, tenkrát ještě přítelkyně. Přijela za mnou do Pori i s kamarádem. Povzbuzovali mě. Dostával jsem hodně dopisů od fanoušků. I z Česka nebo různě ze světa. Každý den za mnou chodili do nemocnice a četli mi vzkazy. Společně jsme se snažili zabít čas, než mě převezli na rehabilitaci do Helsinek. Tam už to bylo maličko veselejší. Mohl jsem vyjet ven. Tomáš se mnou hrál za Pori, když se mi ta nehoda přihodila. Takže u mě byl často. Pak v Helsinkách začal chodit Ota, který válel za Jokerit. Ve finské lize trénoval taky Václav Sýkora, také on se za mnou párkrát stavil. Jo, to je pravda! Celé divadlo přijelo do Helsinek. V rehabilitačním centru uspořádali nějaké představení, ani nevím, jestli to bylo vyloženě kvůli mně. Mluvili česky, anglicky. A přestože tam byli většinou finští pacienti, docela dobře rozuměli a bavili se. A taky mi hodně pomáhala naše velvyslankyně ve Finsku, paní Huňátová. Jakmile to bylo možné, přišla za mnou. Snad každý týden přijela do Pori a v Helsinkách byla pořád. Zajišťovala mi počítač, mohl jsem ho ovládat hlasem. To jsem opravdu ocenil. To víte, od osmnácti jsem se o sebe staral, bydlel jsem sám. V Americe i ve Finsku. A najednou jsem byl bezmocný. Nic jsem si nedokázal obstarat. Domluvil jsem se, ale fyzické zařízení musel obstarat někdo jiný. Bez rodiny, paní velvyslankyně a dalších blízkých lidí bych to těžko zvládal. Věřím, že to pro mě udělali rádi. Nemůžu si stěžovat. Chovali se ke mně skvěle. Slyšel jsem, že třeba v Kladrubech ta péče není špatná. Ale já jsem byl v Helsinkách rozhodně spokojený. Ano, když jsem viděl, co se mu stalo, taky jsem si leccos vybavil. Jednou jsme se náhodně setkali tady ve Zlíně. Trénoval sledge hokejisty, kteří měli ve Zlíně soustředění. Potkali jsme se ve městě, vyměnili jsme si telefony. Párkrát jsme se navštívili. Nějakou dobu jsme o sobě neslyšeli. Vidíte, můžu mu zavolat. Kecali jsme jako chlapi o hokeji. Ke zraněním a lékařským věcem jsme se vůbec nevraceli. Těch jsme měli oba evidentně plné zuby. Já se o to nezajímal. Toho člověka jsem viděl jednou v životě. Údajně utekl s penězi. Nevím, jestli nějaké vůbec vybral. Volal mi tenkrát Dominik Hašek a snažil se mi omluvit, že to tak špatně dopadlo. Já mu říkal, ať si z toho vůbec nic nedělá. Že jsem nečekal nějaké zázraky.

Těšil jsem se do Česka, za kamará- dy. Domluvil jsem si rehabilitaci ve Zlíně. Nějaké ty pomůcky jsem si převezl sem. Dlouho jsem cvičil, teď už jsem to trošku omezil. To je právě ono. Ta motivace mě opouští. Už vím, že o moc lepší už to nebude. Makáte, cvičíte, snažíte se… A výsledky se nedostavují. Od prsou dolů mám necitlivé tělo. Ale při rehabilitaci jsem viděl i závažnější případy. Můžu mluvit. Mohl jsem dopadnout i hůř. Snad… Trochu jste mě zaskočil. Život se mi tenkrát obrátil naruby. První roky byly těžké. Lidi kolem mě mi je hodně usnadnili. A nač můžu být pyšný? Asi na to, že jsem si to srovnal v hlavě, co nejrychleji to šlo. Dokázal jsem se s tím vším vyrovnat. Teďka de facto žiju spokojený život. Zařídil jsem se v rámci možností co nejlíp. Narodila se nám dcera. Zrovna o víkendu slavila Terezka třinácté narozeniny. Už je to velká holka. Ve škole je šikovná, cvičí aerobic. Je úspěšná, baví ji to. Zasloužila by si ji. Pomáhá mi ze všech nejvíc. Každý den. To si zdravý člověk ani neuvědomí. Pokud je hezké počasí a přijde dost lidí, funguje to dobře. Pomáhá mi otec. Je to rodinný podnik. Každý dělá něco. Já rozděluju úkoly. Tak! Kdyby se povedlo slunečné léto, bylo by to dobré. Přesně tak. Jako hokejista jsem se mezi reportéry nehnal. Po zranění jsem se nechtěl bavit ani scházet s novináři, ačkoliv mi volala spousta lidí. Chtěl jsem se soustředit na rehabilitaci. Publicita pro mě není příjemná. Ale když se koná dobročinná akce spojená s mým jménem, není problém rozhovor udělat.