Josef Topol, muž divadla a ticha
Ve věku 80 let zemřel dramatik, básník a překladatel Josef Topol, jeden ze signatářů Charty 77. A také muž, který své angažmá ve věci svědomí nestavěl veřejně na odiv.
Teprve ke stáru se svěřil v jednom z rozhovorů, že už ho divadlo přestává bohužel bavit a přemýšlí prý, jestli nezkusit pro změnu povídky. Nicméně jinak byl Josef Topol divadlu oddán po celý život – a také češtině; jazyku, s nímž nakládal s osobitou zdrženlivostí. Stejně zdrženlivě se choval takříkajíc v civilu: necítil potřebu vysvětlovat na potkání, že je známý spisovatel, a podobně vykládal svůj podpis Charty 77: „Ve svých postojích po roce 1968 jsem měl jasno, takže když za mnou přišel Václav Havel s Chartou, ani chvíli jsem nezapochyboval. Ale opravdu nápadně se angažovat a organizovat, to mi bylo vždycky cizí,“řekl po čase.
K divadlu, tedy k dialogu, tíhl podle vlastních vzpomínek už od studentských let, když ve vlaku naslouchal rozhovorům cestujících a zaznamenával si jejich příběhy. Po gymnáziu působil jako lektor v tehdejším Armádním uměleckém divadle, také studoval na DAMU dramaturgii, posléze pracoval pro Národní divadlo a v letech 1965–72 byl dramaturgem a režisérem v legendárním Divadle za branou. Právě na této scéně, již Otomar Krejča zakládal s ním, Karlem Krausem, Marií Tomášovou a Janem Třískou, se hrálo první představení Topolovy Kočky na kole- jích. V programu tehdy stálo jejich krédo, že „divadlo není stroj, ale ústrojí, organismus“. Když se scéna za normalizace dočkala zákazu, stihl týž osud i Topolovy hry; zbyla mu práce korektora a posléze dělnické profese. Svou první hru Půlnoční vítr napsal již v roce 1955, zřejmě nejslavnějším se však stal Konec masopustu z roku 1963, v němž se Topol po svém vyjádřil ke kolektivizaci vesnice. V Divadle za branou se vedle Kočky na kolejích inscenovaly ještě Topolovy tituly Slavík k večeři nebo Hodina lásky; následující Dvě noci s dívkou už se však pro zákaz na jeviště nedostaly a opožděnou premiéru měly až v půli 90. let. Ještě před ní se Topol vrátil na domácí jeviště svými dramaty Hlasy ptáků, Sbohem, Sokrate! a Stěhování duší.
Také jako uznávaný překladatel se dramatik držel hlavně divadelní klasiky, počínaje Rackem od Antona Pavloviče Čechova a konče Romeem a Julií či přebásněním textu Marná lásky snaha od Williama Shakespeara.
Na rodovou tradici navazuje dramatikův syn Jáchym Topol, současný ceněný spisovatel. Druhý jeho syn Filip Topol, známý hlavně díky rockové skupině Psí vojáci, zemřel před dvěma lety. Právě v dokumentu na Filipovu počest, nazvaném Takovej barevnej vocas letící komety, se jeho otec zřejmě naposledy objevil před kamerou.