Kam zavede cesta z města Andílka na nervy

Rodinná letní komedie Andílek na nervy, která vstupuje do kin, posílá náctiletou pražskou mondénu na vesnici. Ale čiší z ní, že víc než bavit střetem dvou světů je chce smiřovat. A přemíra pozitivnosti může jít na nervy víc než hrdinka.

vé Šumavy Tady hlídám já, že nehodlá drásat ani šokovat, nýbrž přitakávat prostým pozitivním věcem. Podobný životní postoj předkládá i ve své novince Andílek na nervy, vlídné úsměvné historce, v níž jen hlavní postavě přidal pár let a z města na venkov ji přesadil definitivně.

Čtrnáctileté dívce zemřela matka, takže se stěhuje k otci, vesnickému veterináři, jenž o existenci dcery dosud nevěděl a těžko se s ní bude sžívat. Neboť slečna vychovaná ve zlaté kleci módního průmyslu se od počátku vzpouzí – „Vlakem snad už dneska nikdo nejezdí, beru si taxíka“; fotí si venkovany pro svůj módní blog s povýšenými komentáři typu „starý, hnusný, laciný“a na každém kroku dává najevo, jak se jí nový život mezi vidláky protiví.

Anna Kadeřávková z titulní role vykouzlila vskutku dokonale protivného fracka, až divák žasne, že první pohlavek schytá teprve v polovině filmu. Zejména ve virtuálním světě věrně prodává generační humor sociálních sítí: když vypadnou pojistky, píše „skoro mrtvá v chatrči s otčímem u hřbitova, help!“, místní kreace glosuje výroky „černá a hnědá je módní zločin“a razí víru, že „být na videu znamená žít“.

Ovšem zhýčkaná teenagerka je líčena v natolik přepjaté nadsázce, že si říká o pořádně ztřeštěnou komedii a stejně vyhraněný protipól. Ani jednoho se jí však nedostane. Smích se drží spíše konejšivě lyrizovaných tónů a současného zvěrolékaře může film stěží ubytovat v chudičké zemljance, takže vzájemné nárazy se týkají vesměs životního stylu. Aneb „uzené nejím, jen kuskus, nesnáším připálený tuk a všichni chlapi jsou na nic“. Škoda, že výsledné smíření se předem rýsuje tak jasně a že venkov setrvává u starosvětsky idealizované selanky. Vesnička má středisková roku 2015 se tváří, jako by tamní dorost žil bez internetu pouze tradiční pomlázkou a silvestrovskými rachejtlemi. Cesta z města, jak ji české filmy obvykle líčí, ústí ve folklorní šabloně, v případě Andílka na nervy ve sledu situací, zvyků a rituálů jednoho roku.

Jako prostá pohádka o pyšné princezně z twitterové říše, polepšené vlivem bylinkové zahrádky – proč ne. I jako výchovná parodie na barbíny z MTV se dá film vnímat. Bohužel veselý chce být stejně usilovně jako dojemný, takže se přidá tu fraška se žárlivými tatíky, tu hrozivá sociální pracovnice a úplně mimo podstatu ještě komunální politika včetně obecního referenda. Pospolitost zemité návsi proti zradě povrchního velkoměsta se vnucuje úporně, čítankově a figurkářsky.

Nicméně od srdce k srdci a ode žní ke žním vede Andílka na nervy ten nejlepší čistý úmysl, bez kalkulace a bez rafinovanosti. Jakkoli není dokonalý, z filmu tryská odzbrojující touha po harmonii.