Evropské hry ve městě, kde září zlaté zuby a trh voní Orientem
U čerpací stanice AZ Petrol stojí motel, dočasné bydliště skupiny českých novinářů. Právě vysedáme z taxíku značky Lada a ve voze nás obratem střídá skupinka svalovců s účastnickými akreditacemi na krku.
Adepti na medaile z nejprestižnějších sportovních akcí tu jednoduše stopují a čekají na auta, z nichž některé je nissan – a jiné zase žigulík.
Hned vedle je totiž vesnice pro sportovce. Před námi se tyčí mohutná ázerbájdžánská vlajka a na horizontu spatřujeme zvláštní prašné kopce kupolovitých tvarů, které by mohly být obratem obsazeny do nových Hvězdných válek.
Takhle vypadají probíhající Evropské hry a možná podobně jednou budou vypadat i hry olympijské. Dle dokumentu zvaného Olympijská agenda 2020 už smí „obzvláště z důvodů geografie a principu udržitelnosti“pořádat více měst, ba dokonce více zemí; třeba u zimních her 2018 v Jižní Koreji se mluvilo o tom, že by disciplíny boby, sáně a skeleton mohly skončit v japonském Naganu.
Ázerbájdžán se o svou megaakci sice nedělí se sousedy, ale rychlostní kanoisty poslal na severozápad do 300 kilometrů vzdáleného Mingačeviru, což je skoro pětihodinová štreka, neboť počet pruhů od původních osmi na okraji Baku postupně klesne až na dva.
Toto jsou postřehy z místa, které nabízí věru zvláštní kulisy pro vrcholnou sportovní událost, jíž Evropské hry chtějí být. Jeden z členů čtyřkajaku Daniel Havel pronesl slova, která se dají pochopit: „Abych pravdu řekl, okolí města nás úplně neláká. Nevypadá to na nějaké velké památky.“
A jeho kolega Jan Štěrba doplnil: „Obávám se, že to největší z Mingačeviru jsme už viděli cestou ze závodiště do vesnice.“
Ne že by snad stotisícové město na severu Ázerbájdžánu, jehož stavba začala až s koncem druhé světové války, nemělo pro vyznavače specifických lokalit své kouzlo. Ale mnoho tu toho není. Střih – je neděle večer a vyprázdněné ulice se najednou promění, kolonáda u řeky Kury ožívá. Byť jsme v muslimské zemi, nejsou vidět šátky ani plnovousy. U fontány brnká mladík na kytaru a kolegům sám od sebe pózuje chlapík, který hrdě ukazuje horní řadu zlatých zubů, jež se lesknou do západu slunce. Scéna jako vystřižená z filmů Emira Kusturici! Četnost zmíněné úpravy chrupu je nepřehlédnutelná jak u mužů, tak u žen.
Jenže rušná zóna, která míří k hotelu Kur, a tím pádem i k areálu pro rychlostní kanoisty, je výjimkou. Jinak Mingačevir není městem překypujícím zábavou.
Na ústředním Prospektu Hejdara Alijeva pojmenovaném po prvním prezidentovi samostatné země stojí v rámci kultu osobnosti i jeho socha a řada billboardů (státu nyní vládne Hejdarův syn Ilham).
Je tu rušný orientální trh, kde koupíte rajčata velká jako pěst, mohutné kuličky rybízu a drobné vám vrátí namražené, protože „kasu“schovávají mezi zmrzlinou.
Hned vedle jediné viditelně nablýskané restaurace najdete pouliční stánky, kde vám u šašliku dělají pod plastovými židlemi společnost kočky a slepice, což třeba autor textu shledává zajímavým, ale chápe, že ne každý to ocení. A pak je tu pochopitelně sportovní stránka věci. Akce na více místech logicky některé účastníky z centra pošle kamsi na periferii.
„Nejsme v srdci her, ale trochu odstrčení. Výhodou je, že máme svůj klid a nic nás nerozptyluje,“říká Daniel Havel.
Tím, že v Mingačeviru soupeřili jen rychlostní kanoisté, se atmosféra blíží spíše Světovým pohárům či mistrovství Evropy.
„Jedete na zvláštní akci a potkáváte stejné lidi jako celý rok na závodech. Pak to trochu ztrácí váhu velké události,“přemítá Havel. „Ale umíme se s tím vypořádat. Spíš se na tom snažíme najít to lepší. Neod- vádí nám pozornost, že bychom se chtěli koukat na jiné sporty.“
Čtyřkajak v Mingačeviru nezažil dobrý závod: kvarteto Havel, Trefil, Dostál, Štěrba vůbec poprvé od olympiády v Londýně nezískalo medaili. Z Evropských her budou mít zvláštní dojmy. „Měli jsme šanci si opravdu dobře prohlédnout cestu ze sportoviště do vesnice, autobusáci jezdí asi dvacet kilometrů za hodinu, když jim to sedne,“usmál se Lukáš Trefil a Jan Štěrba dodal: „Dneska valil čtyřicet, kamaráde!“
Kanoista Martin Fuksa, stříbrný na 1 000 metrů a včera senzačně třetí na dvoustovce, zažil jiné specifikum: „Chodil jsem brzo spát a brzo vstával, ale ve vesnici je pořád nějaký program a docela to řve. Kompenzují to těm, kteří nezávodí.“
Tím se vracíme zpět na AZ Petrol. Do široké cesty se z vesnice Evropských her line místně upravená verze slavného songu The Wall, nad kopci se smráká. A Mingačevir se pomalu loučí se svými dny slávy.