Vaculíkovi jsem odpustila, říká paní Madla
Spisovatel a významný disident Ludvík Vaculík odcházel pomalu a vlastně už od Vánoc. A jeho manželka Marie ho opatrovala až do smrti. Ač sama skoro devadesátiletá, denně mu vařila, v noci k němu vstávala, když ji volal.
Vymazala z hlavy příkoří, která jí působil neustálými nevěrami. A z jejích slov vyplývá, že mu odpustila. V duchu přesvědčení, že velikáni mají nárok na větší toleranci.
Jen pár dnů po Vaculíkově smrti jsme navštívili vdovu v jejich dobřichovické vile. A potkali se s vyrovnanou silnou ženou. V těžké chvíli jí pomohlo vědomí, že smrt byla pro spisovatele vlastně vysvobozením ze života již nemohoucího a nesoběstačného.
„Poslední dny chtěl, abychom ho zastřelili. To už mu skoro nebylo rozumět, blouznil. Ale ještě jsem pořád neuvěřila, že už není. Duševně k tomu teprve dospěju a protrpím si to,“svěřila se vitální drobná žena v rozhovoru, který vyjde zítra v Magazínu MF DNES.
Mluvila s námi otevřeně a beze smutku. Podle ní manžel tušil blíží- cí se konec a trochu se té smrti zřejmě i bál. Ke stáru měl vůči ženě veliké výčitky kvůli vztahům, které navíc bez okolků popisoval ve svých knížkách. Coby otec tří synů zplodil ještě dvě další děti se spisovatelkou Lenkou Procházkovou. Manželka z toho chřadla, ale nerozvedla se s ním.
„Nemohl si zkrátka pomoct, ale při těch svých záletech nás nikdy úplně neodsunul. Nechápal, jak mi to může vadit. Teprve ke stáru se zklidnil a trochu šel do sebe. Došlo mu, že mi ubližoval,“vyprávěla Marie Vaculíková, pro přátele Madla.
Stále cítila, že s Ludvíkem Vaculíkem patří k sobě. Že jsou spolu přes všechny ty eskapády srostlí. Nakonec společně prožili 66 let.
V mládí ji uchvátil svým ostrovtipem a rozhledem. Jeho pozdější nevěry ji však decimovaly víc než pronásledování ze strany StB, které zažila poté, co její muž v roce 1967 ostře promluvil na sjezdu spisovatelů a rok nato sepsal Dva tisíce slov.
Po boku literáta se Marie Vaculíková sama stala spisovatelkou. V devadesátých letech vyšly ve dvou dílech její vzpomínky na mládí, blízké i dění ve společnosti, které posílala v dopisech básníkovi a výtvarníkovi Jiřímu Kolářovi do Paříže.
Na pohřeb do Vaculíkova rodiště v Brumově-Bylnici si však minulou sobotu ze zdravotních důvodů cestovat netroufla. Potýká se s chronickou boreliózou, jelikož klíšťata pro- nikla i na bujnou zahradu dobřichovické vily.
Donedávna se na ní s manželem lopotili. „Vaculík řezal stromy a keře, jako syn tesaře měl ke dřevu vztah, ale pak už jsme to nezvládali. Proto tu všechno zarostlo,“poznamenává skoro provinile.
S manželem probírali i to, který z nich to má horší. Jestli ten, kdo odejde první, nebo ten, kdo zůstane. „Shodli jsme se na druhé alternativě a já mu v duchu hubovala – ty jsi dobrý, ty mě tady klidně necháš! Ubezpečovala jsem ho však, že může v klidu umřít. Že má všechno hotové. A ať děkuje pánubohu, že mohl skoro do poslední chvíle psát.“
Ludvík Vaculík hodně stonal už loni v létě. To měl podle manželky najednou otravu krve, zápal plic, infarkt i zánět jater. Ležel v nemocnici na pražském Karlově náměstí na „jipce“. Tenkrát se z toho všeho ještě dostal.
Poslední měsíce však i sousedé Vaculíkových z pražské Veletržní ulice zaznamenali jeho vyhaslý pohled. Tatam byla někdejší jiskra. Do své oblíbené hospody Na šachtě se jen šoural a někdy už ani neodpovídal známým na pozdrav.
Zvyknout si na to, že už není, je přesto pro nejbližší těžké. „Zatím mám pořád pocit, že se každou chvíli objeví. Že opět uslyším klapot jeho psacího stroje,“přiznává vdova.
Velký rozhovor čtěte v zítřejším Magazínu DNES+TV