Teploty jsem hlídala už jako dítě

DOBŘICHOVICE Je to náročnější než se starat o psa. Svátky nesvátky musí Zdeňka Polanecká z Dobřichovic, jak sama říká, „sedět na značce“a odesílat profesionálům z Českého hydrometeorologického ústavu údaje o počasí. Jenže meteorologie je její vášeň. Mají to v rodině.

„Už jako dítě jsem pod tatínkovým vedením denně zapisovala teploty. Naučil mě, jak zjistit směr větru či sílu bouřky. Soukromé záznamy o počasí jsem si vedla už od roku 1985. A když se v roce 1999 naskytla příležitost umístit na naši zahrádku profesionální meteorologickou stanici, byl to pro mě splněný sen,“zaujatě líčí vystudovaná bioložka.

Údaje zjišťuje a zapisuje třikrát denně. Klasickou měřicí stanici jí sice v roce 2009 vyměnili za digitální, která informace odesílá do databanky automaticky, jenže práce dobrovolníka znamená mapovat i atmosférické jevy, které přístroje nezměří. Například oblačnost.

„Na to existuje světová metodika, musíte to dělat v létě v sedm ráno, ve 14 a potom v 21 hodin, v zimě je to o hodinu posunuté. Prakticky se nemůžete hnout z domu. Takže jsem vycvičila manžela i oba syny. A teď, když už muž nežije a já chci v zimě na lyže, zastoupí mě jedna ochotná paní odtud, Helenka Čapková,“vypráví seniorka.

Zároveň připouští, že ji celoživotní hobby už poněkud poznamenalo. Když jela do Františkových Lázní, hned se instinktivně rozhlížela po nějaké meteostanici, a když ji našla, zase vyčkávala, jestli tam přijde někdo měřit. Jako dobrovolnice má smlouvu s Českým hydrometeorologickým ústavem a dostává symbolickou odměnu osm set korun měsíčně.

Když v roce 2012 právě v její zahradě padl teplotní rekord, v duchu se prý zaradovala, ale zůstala nohama na zemi. Význam události pocítila spíš prostřednictvím okolí.

„U plotu se začali lidé zastavovat. Zdejší chataři si ze mě dělali legraci, že před domkem musím vybudovat parkoviště. Chodily exkurze dětí, skupinky biologů, a přišli dokonce z domova důchodců,“pokračuje vitální žena.

Jednu návštěvu přivítala i včera. Dvě pracovnice Českého hydrometeorologického ústavu přinesly zasloužilé dobrovolnici diplom a poblahopřály jí k sedmdesátinám.

„Párkrát do roka chodíme naše dobrovolníky trochu zkontrolovat, ale paní Polanecká to nepotřebuje. Ta ví o počasí tolik jako málokdo,“chválí ji Jana Mendová. A její kolegyně Jana Hubená si posteskne, že mezi mladými se takto zapálení pozorovatelé hledají čím dál hůř. „Na peníze je nenalákáme, musí to být nadšenci,“přiznává.