Stručné dějiny opalování

Coco Chanel si vyjela na Riviéře plachetnicí, foukal vítr, a tak neměla pocit, že sluníčko pálí tak, jak je to u moře a na vodě zvlášť běžné. Chudinka, trochu ji to přismahlo. A tak to všechno začalo: kult bronzového těla, loupající se kůže, miliardové obchody s krémy na opalování i po něm, ale také varovné melanomy.

Bylo to v roce 1923, i když se uvádějí i jiné letopočty, a hlavně je to jedno, protože je to jen legenda. Ta pokračuje tak, že když za pár dnů už zhnědlá vystoupila v Cannes z jachty na břeh, vyfotili ji fotoreportéři, a než dorazila do Paříže, všichni začali šílet, protože její čo- koládovou barvu brali jako novou módu.

„Myslím, že vynalezla opalování, v té době vynalezla všechno,“řekl s odstupem její přítel, princ Jean-Louis de Faucigny-Lucigne.

Ve skutečnosti to začalo ještě o pár desítek let dříve – a také o pár desítek let později.

Máme dnes pocit, že být opálený je něco přirozeného, ale pravda je taková, že jsme výjimkou, jelikož lidé vždy chtěli být co nejbělejší. Tedy ti, kdo určovali módu a trendy.

Staré Řekyně se natíraly křídou, za renesance dámy používaly olověný make-up, neboť alabastrová byla barvou vznešenosti a krásy. Ještě později se ženy chránily slunečníky. Bledost byla barvou společenského postavení, protože osmahlí byli venkované, vojáci a dělníci, kteří museli dřít na slunci.

Ale všechno změnil muž, který vynalezl kukuřičné lupínky.

Ano, John Harvey Kellogg, jehož jméno vidíte ještě dneska na krabicích s cornflaky. Měl zřejmě mimořádně nepokojného ducha, jelikož vynalezl také arašídové máslo a elektrickou deku. A opalování. Kellogg byl lékař, kterého napadlo, že paprsky léčí, a tak v roce 1891 postavil světelné lázně, které si oblíbil britský král Edward VII. a jeho bratranec, německý císař Vilém.

„Lázně“byly vlastně zářivky, ale Kellogg zaznamenal, že klienti mu hnědli. Tak zavedl sluneční lázně, podobné těm, jaké jste viděli v jednom dílu Hříšných lidí města pražského.

Ale pořád to bylo něco jiného než naše smažení na slunci v plavkách. Po první světové válce se lidé sice chodili koupat, ale nijak netoužili po bronzové kůži, protože to ještě nebyla móda. Na mnoha britských plážích bylo ještě do třicátých let zakázáno sedět v plavkách.

Ale v roce 1927, možná opožděně pod vlivem Coco Chanel, otiskl časopis Vogue na obálce první snímky opálených modelek a úvodník dalšího čísla pravil: „Denní sluneční lázeň za účelem získání temně bronzové barvy je nyní součástí života ve francouzském Antibes.“

A najednou se to všechno začalo obracet. Bronz byl znamením dobrého postavení, kondice, zdraví a zdravého životního stylu, protože zatímco venkované a zedníci měli osmahlé tváře a krky, těla měli jako vápno, ale mladí a bohatí byli opálení všude, protože na to měli čas. Hnědá se stala symbolem, něčím jako kabriolet.

To hlavní však nastalo až mnohem později.

Nástup barevného filmu po roce 1945 ukázal, že filmové hvězdy jsou snědé, což vyvolalo touhu napodobit je.

A ještě o deset patnáct let později rozvoj automobilismu a dopravního letectví otevřel cestu k levné dovolené u moře i těm, kdo by jinak měli těla jako vápno.

Bronz se stal největším letním suvenýrem, objevily se dokonce samoopalovací krémy (v Československu se začátkem 70. let prodávaly polské), opalovací kosmetika prožívala zlaté časy.

V roce 2000 víc než polovina Britů řekla, že na dovolenou k moři jezdí hlavně proto, aby si přivezli „trofejní“barvu.

Na slunci dneska dře kdekdo včetně Čechů. Aniž tuší, že za to mučení může Coco Chanel. Tedy možná.