Ze Staré marky: konipásek, utopenci a kapitán Labe

Cesta se přehoupne přes protipovodňovou hráz a pak se spustí prudce dolů. Asfalt vystřídaly kočičí hlavy. Auto se klepe, jedeme krokem. Jsme kousek od městečka Arneburg ve Staré marce, v Altmark, která kdysi dávno za císaře Karla IV. patřila k českým zemím.

Míjíme jezírka, bažiny a slepá ramena, zahlédneme čápy číhající na žáby a nakonec uvidíme řeku. Labe. Elbe. Z druhé strany právě přijíždí přívoz. Na něm se o kola opírají dva cyklisté. Je horký letní den.

„Dopředu, až úplně dopředu,“volá kapitán a Lena zajíždí až na konec lodi. Vystoupíme a Lena se zeptá, kolik aut se na takový malý přívoz vejde. „Čtyři,“ říká kapitán. „Když ale přijedou.“

Zvedne najížděcí mostek, houkne a přívoz se s vrzáním dá do pohybu. Na střeše kabiny zpívá malý ptáček. „Ledňáček!“řeknu. „Ledňáček... Konipásek! Má tady hnízdo. Každý rok se mi tady nějaký páreček uhnízdí a jezdí se mnou sem a tam.“„A jak často tak jezdíte?“„Když přijedou lidi.“„A když nepřijedou?“„Tak si čtu nebo rybařím.“Kapitán, malý podsaditý šedovlasý muž s námořnickou čepicí, brýlemi a stříbrnou kotvičkou zabodnutou v uchu, si zapálí.

„Jé, já tady zažil věci. Na tomhle potoce sloužím od roku 1970. Dělal jsem na přívoze kousek odsud, pak ho zavřeli, pak jsem šel sem, potom důchod, ale řeka mě nepustila, a tak tady teď pracuju jako důchodce, když někdo vypadne, o víkendech a tak. Co já toho tady zažil.“

Labe. Elbe. Proud je nečekaně prudký, pomocí dlouhých ocelových kladek ale pomáhá lodi přehoupnout se na druhý břeh.

„To třeba přijedou Zápaďáci a ptají se, jak se naše řeka jmenovala dřív, za Hitlera, za Honeckera? A tak jim řeknu, že Labe. A oni to opakují. Labe bylo Labe, to je moc zajímavé! Nebo se ptají, co to bylo za stát na druhé straně, určitě už západní Německo, a jestli se tady střílelo a utíkalo přes řeku na Západ. Tak jim říkám, tady utíkal jen můj soused, před ženou, každou sobotu večer, do Arneburgu na pivo za kamarádama. Ale kdyby jeho stará mohla, tak by po něm klidně střílela, ona byla pěkně od rány. Vždycky v neděli ráno tady čekala u prvního přívozu, dala mu pohlavek a hnala ho zpátky domů. Chudák chlap. Kdo by tady kam utíkal, když tam i tady bylo vý- chodní Německo, že jo. Jé, já tady na potoce zažil věci.“„A lodě jezdí?“ptám se. „Dneska jel jen jeden prázdný tanker z Magdeburgu. Ono je málo vody. Ale jinak se jezdí míň než dřív.“

Kapitán kouří a dívá se do vody, která je tu písečně žlutá. Vítr mu kouř trhá hned u rtů a odnáší pryč.

„A máte raději, když je hodně, nebo spíš málo vody?“ptá se Lena.

„Já tu zažil takové povodně, že mám radši, když je málo vody. Odkud jste?“

Lena pochází ze Stendalu, z centra Staré marky, to je kousek odsud. Já jsem z Podkrkonoší, z Lomnice nad Popelkou. A kapitán se zaraduje. „Čech? Já byl jednou v Krkonoších, u pramene Labe. To musíš vědět, kde tvoje řeka pramení, kde začíná. Musíš vědět, jak dýchá hned na začátku, jinak ji nepochopíš. A taky musíš vědět, jak tvoje řeka končí, jak vydechuje do moře, ale do Hamburku jsem se dostal až v roce 1990.“„A jaká to je tedy řeka?“Kapitán se krátce zamyslí a pak řekne: „No jaká, krásná řeka to je. Jé, já toho tady na potoce zažil... Jednou jsem tu vylovil utopence. Ukázalo se, že to byl chlap někde od Prahy. Někdo ho bacil do hlavy, snad skrz peníze, to se pak říkalo, a žbluňk, najednou ho já tady vylovím. Jmenoval se Müller. To jsem nevěděl, že to je taky české jméno. Jo, já na tomhle potoce zažil věci. Druhý můj utopenec byl taky chlap, až ten třetí byla ženská, učitelka z Pirny, obor přírodopis-občanská nauka.“

Přívoz je dávno na druhé straně. Ale kapitán dál vypráví a vypráví. Až teď si všimnu, že má prsty na levé ruce podivně srostlé.

Mezi prostředníčkem a ukazováčkem má blánu. Kapitán řeka. Kapitán Elbe. Labe.