Léčitelé jsou čím dál drzejší

Šamanství mě drásá, říká šéf elitní nemocnice

Po pětatřiceti letech ve zdravotnictví by už mohl sebrat štětec a malovat milované obrazy. Jenže lékař Zdeněk Beneš vzal vážně výzvu ministra zdravotnictví a stal se ředitelem pražské Thomayerovy nemocnice, do níž za specializovanou péčí dojíždějí děti až ze Zlína. Co by v českém zdravotnictví změnil? Obojí je pravda. Ale zdravotnictví je hlavně o politice. Naše společnost si musí definovat, jakou úroveň zdravotnictví si přeje. Pokud se chceme srovnávat s nejbližším sousedem, tedy Rakouskem, tak tam se na zdravotnictví dává 10 procent HDP, u nás 7,1 procenta HDP. Jistě, i z té menší částky se peníze mohou ztrácet. Úlohou státu je však zajistit, aby se s nimi hospodařilo tak, aby šly k pacientům, lékařům, sestrám, nemocnicím. Čili: ve zdravotnictví je peněz málo, ale než abychom je přidávali, je nutné vytvořit mechanismy, které zajistí, že se ztrácet nebudou. Těch nedostatků je řada, ale není to otázka rušení nemocnic, což je i politicky neprůchodné. Podívejte se na strukturu sítě zdravotnických zařízení. Nemocnic funguje relativně dost – ale máme špatně uspořádanou jejich hierarchii. Je to dáno dvoukolejností řízení, tedy tím, že je tu hodně zřizovatelů – kraje, stát, města... A všechny nemocnice nemohou dělat všechno. Kraje s ministerstvem by se měly domluvit na páteřní síti, která by měla logickou strukturu: od nejnižších základních nemocnic až po specializovaná centra. Do toho pak začlenit rychlou záchrannou službu. Pacient i záchranka by věděli, s čím jet do základní nemocnice, s čím do zařízení vyšší úrovně. Teď po systému všichni bloudí. Třeba v Rakousku mají nemocnic také hodně, ale umějí s nimi pracovat. Jde o to, že někde dostane pacient jen základní péči, ale se složitou věcí jde jinam. Dokud si nedefinujeme páteřní síť a jaké zdravotnictví chceme, tak se budeme pořád točit v bludném kruhu. Ano, ale dám vám příklad, co se ještě ovlivnit dá: není možné, aby se v této malé republice zřizovalo tak obrovské množství center specializované péče. Aby centrum bylo kvalitní, musí mít hodně pacientů, tím získá i hodně zkušeností s léčbou. Pak si může nárokovat peníze. Dnes je tu ale zřizováno množství center, která chtějí peníze, a myslím, že prostředky tady nejsou na léčbu vynakládány hospodárně. Jenže tady je důležitá jedna věc. Studiemi musí být prokázáno, že ty drahé léky, které centra jako jediná mohou předepisovat, jednoznačně pomáhají. Pak je možné to dovolit. Mám spíš pocit, že pacienti jsou – třeba v dobrém – bombardováni nákladnými léky. A ministerstvo spolu s pojišťovnou by mělo požadovat jednoznačné důkazy, že ta či ona drahá biologická léčba má pro toho pacienta v daných indikacích profit. Tam by se potom nemělo šetřit. Zdravotnický systém podobající se chaosu. Pacienti nebudou vědět, kam mají chodit, kde se léčit, jakou nemocnici vyhledat, kde mají svého specialistu. Pokud to půjde takto dál, léčba nebude dostupná pro všechny a nebude na takové úrovni, jak bychom chtěli. Těžko. Zdravotnictví teď dostalo o 1,8 miliardy korun navíc, tak tam drobný přírůstek bude. Jenže já se bojím, že se to vždy u nás nechává dojít do kritického stavu a pak se to řeší. Ano. Nejhorší jsou ty neustálé změny vize. Vezměte si jen, kolikrát se měnil systém plateb za nemocné: nejdřív byl bodový, výkonový, nyní je paušální. Navíc praktici a odborní ambulantní specialisté to mají také jinak. Dotvořit systém preventivních vyšetření. Aby lidé na prohlídky chodili, byli k tomu motivováni a víc se dbalo na prevenci. Pro- tože je mi vždy strašně líto, když člověk přijde pozdě. Když vím, že jsem mu před půl rokem ještě mohl pomoct, ale teď už mu můžu jen ulevovat od bolestí. Samozřejmě, ale to ať řeší policie, jsem rád, že se tím zabývá. Netvrdím, že to není problém, ale z hlediska pacientů nejde o prioritu. Korupce je problém celospolečenský a zdravotnictví z něj nevyčnívá. To, co bychom měli řešit a jde to snadno a ani by to moc nestálo, je prevence. Úplně mě drásá třeba léčitelství a šamanství. Vezměte si příběh šestatřicetiletého muže, kterému se objevila krev ve stolici. Nechtěl čekat u lékaře ani jít do nemocnice, tak šel k léčiteli. Ten mu nahříval břicho a dával tvarohové obklady s tím, že se to zlepší. Jenže ono ne. Když k nám přišel za tři čtvrtě roku, tak už měl metastázy v játrech. Onemocnění se dalo už jen pozastavit, ale ne vyléčit. Máte pravdu. A ještě jeden příběh. Stavil se za mnou léčitel XY, byl slavný, vystupoval v televizi. Přišel s tím, že má obrovské zkušenosti, že je nadaný nadpřirozenými vlastnostmi, a jestli bych mu nesvěřil jednu inspekci, tedy dvacet lidí, že by je léčil svou energií. A že by se se mnou domluvil, kdyby byl problém, tak bychom my lékaři zasáhli. To je kouzelné: on má prý sice nadpřirozené schopnosti, ale zodpovědnost za něj bych nesl já. Teď se navíc projevuje ještě větší drzost „léčitelů“. Oni člověka projedou virgulí, řeknou: Paní Vomáčková, máte něco s ledvinami. Ta se vyděsí a ptá se co. On si nechá zaplatit a pošle ji do nemocnice na vyšetření. Ti lidé sem pak chodí a žádají CT vyšetření, magnetickou rezonanci a kdoví co s tím, že je posílá léčitel a že na to mají nárok. Takové pacienty vůbec neberu. Nevím, co bych řekl pojišťovně. Navíc CT je nákladná věc, potřebují ho vážně nemocní a kapacita je plně vytížena. Nebudu tam přece posílat pacienty, jimž léčitel řekne: „Běžte si nechat zkontrolovat ledviny.“To je nepřijatelné. Jsem rád, že ministerstvo zdravotnictví zavedlo linku, kam se tyto případy mají hlásit. Ale vrátím se zpět k tomu, co je podle mě druhý největší problém českého zdravotnictví: nedostatek sester.

Asi osmdesát. Je to velký problém. Nic moc se nedá. Snažím se jim nabídnout maximálně dobré podmínky k práci. Aby měly nějakou perspektivu vzdělávání, školku, zázemí. To je jeden z asi tří důvodů. Dřív dívka vystudovala čtyři roky zdravotnické školy a mohla nastoupit jako sestra. Pak se nastavil systém tak, že sestry měly dál studovat na vyšších odborných školách nebo na vysoké. Takže končí s titulem bakalářky nebo magistry. To už je ale sedm let. A když pak při- jdou do nemocnice, tak mají dělat nadřízenou těm, které mají už léta praxe, a ony oproti nim prakticky nic neumějí. Než se zacvičí, tak tu máte osobní život sester a obvykle otěhotní. Krom toho práce ve zdravotnictví je těžká a málo hodnocená, takže když už sestry studují tolik let a mají titul, tak nejdou do zdravotnictví, ale odcházejí jinam. Odcházejí, samozřejmě – jinde získají víc peněz. Já si však nemyslím, že by lékaři hned po škole měli dostávat obrovské platy, které si představují. Ty by měly významně růst spolu se zkušenostmi a vzděláním. Spěchat se má někdy pomalu. I když já jim rozumím, jsou mladí, zakládají rodinu, mají ztížený přístup k půjčkám. Rozpadající se systém první pomoci, který je třeba obnovit, protože pacienti potřebují někam jít. Nemocnice jsou přetíženy lidmi, kteří potřebují pomoc, ale v zásadě by jim dokázala pomoci i ambulance první pomoci. A to jsme zase u té dvojkolejnosti řízení – kraje a ministerstvo. Představte si, že jsou tu nemocnice, které neumějí dát do čtyřiadvaceti hodin pacientovi transfuzi! Na druhé straně na to, kolik je ve zdravotnictví peněz, je u nás na velmi dobré úrovni. Ten to samozřejmě neví. Takže pak se to řeší převozy jinam. Pokud bychom udělali tu hierarchizaci nemocnic, tak si řekneme, že tato je schopna udělat základní vyšetření – ovšem včetně transfuze, protože to každá nemocnice musí umět. No a kdyby bylo jasné, že je problém větší, tak by záchranka převezla pacienta do zařízení vyššího typu.