Dravé Putinovo Rusko
Zahraniční kroky Putinova režimu v posledních letech vyvolávají obavy z návratu studené války. Má se však Česko obávat, že by Rusko mohlo vytáhnout zaprášený vojenský scénář ze srpna 1968?
Máme mít z Ruska hnědý kaliko? Ta dvě poslední slova používá Richard Müller v písni Srdce jako kníže Rohan, když mluví o obavách. Volně použít se dají i v souvislosti se současnou ruskou zahraniční politikou. Máme se dnes opravdu takhle Ruska bát? Symbolicky se tak ptáme teď, za týden si totiž připomeneme výročí sovětské invaze z 21. srpna 1968. Tehdy k nám vpadly sovětské jednotky a zadusily čerstvě pučící svobodu. Je možné, že by se ruský prezident Vladimir Putin pokusil obnovit SSSR a jeho bývalou sféru vlivu?
Válka vojenských doktrín
Rusko v reakci na americkou politiku a posun NATO k jeho hranicím změnilo v roce 2014 vojenskou strategii. V případě napadení a při konvenčním útoku, který by ohrožoval existenci země, je připraveno stejně jako USA použít jaderné zbraně. Obsah dokumentu signalizoval začátek nové etapy konfrontace Ruska se Západem.
Ministerstvo obrany USA následně zveřejnilo Národní vojenskou strategii 2015. Za hlavní cíl považuje boj s extremisty z Islámského státu; Rusko, Čínu, KLDR a Írán označuje za „revizionistické státy“. S Íránem však USA vztahy zlepšují, stejně jako s Kubou a Vietnamem.
Rusko podle Američanů přispělo k boji proti terorismu a pašování drog, ale nerespektuje svrchovanost sousedů a je rozhodnuto řešit spory silou. NATO se proto rozhodlo posílit obranu svého východního křídla dalšími silami rychlé reakce. Zároveň však nepřerušilo dialog s Moskvou, například v boji proti Islámskému státu.
Novelizací doktrín se Ruská federace a Spojené státy udržují ve vzájemném patu, ale nevylučují alespoň částečnou spolupráci. Obamou nominovaný kandidát na funkci předsedy amerického sboru náčelníků štábů generál Joseph Dunford však při slyšení v Senátu řekl nekompromisně: „Pro národní bezpečnost USA představuje v současnosti největší hrozbu Rusko. Chování Moskvy je přinejmenším znepokojivé.“
Rusko se anexí Krymu a podporou separatistů ocitlo na Západě v izolaci. Prezidentu Vladimiru Putinovi tak po sankcích a snížení cen energetických zdrojů nezbývá než svou ekonomiku restrukturalizovat a zahraniční politiku orientovat jiným směrem – na východ, jih i do Arktidy.
Kamarádi z východu a jihu
Svědčí o tom zejména aktivní členství Ruska v BRICS a Šanghajské organizaci pro spolupráci. Prohlubuje se i vojenská spolupráce mířící tímto směrem.
Číně Rusko prodalo protiraketový systém S-400. Novým jevem je také účast čínské jednotky na vojenské přehlídce v Moskvě a společné námořní cvičení ve Středozemním a Černém moři.
Rozšiřuje se i ekonomická spolupráce Pekingu s Moskvou. Obě země se totiž vzájemně doplňují. Putinovi jde hlavně o vývoz energetických zdrojů i surovin a budování Sibiře a Dálného východu. K tomu vytváří i příslušné instituce a přemisťuje tam významné státní podniky. Toto spojení nahrazuje dřívější podobně zamýšlené vazby Ruska s Německem, které ukrajinská krize narušila.
Ve spojení s dalšími státy BRICS (Brazílií, Indií a Jižní Afrikou) může Rusko i Čína usilovat o vytvoření spolku, který by mohl být protiváhou spojenectví transatlantického.
V lepším případě – vzhledem k zapojení desítek zemí do čínské Asijské rozvojové banky – by mohlo dojít k propojení těchto dvou největších světových společen- ství. To by umožnilo lépe se vypořádat s radikálním islamismem, i když Američané rozhodnutí zachovat si ve světě vedoucí postavení nejsou tomuto záměru nakloněni.
Strategicky sázejí spíše na Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP) s Evropskou unií, které má přerůst v politickou unii. Jak se však zdá, podle posledních zkušeností to vypadá, že to bude na dlouhé lokte.
Na jihu se zahraniční politika Ruska soustřeďuje na Egypt, Saúdskou Arábii, Sýrii a Írán. Nahrává mu, že Egypt a Saúdská Arábie mají stále větší obavy z Islámského státu, a hledají proto další spojence. Íránu prý Rusko dodá protiraketový systém S-300, který v teritoriu změní bezpečnostní situaci.
A zvyšuje se i zájem Moskvy o Arktidu, vedou tu totiž nejkratší vzdušné dráhy pro operace strategického letectva i balistických raket. Jde i o nerostné suroviny, které se skrývají pod ledem.
Jasně to vyjádřil ruský vicepremiér Dmitrij Rogozin při návštěvě Špicberků: „Rusko musí přijít do Arktidy navždy a udělat z ní své území.“Následně se opravil, že měl na mysli území patřící do ruské zóny. V příštích letech hodlá Moskva do rozvoje tohoto světadílu investovat 222 miliard rublů.
Adeptů na využití této části světa však stojí ve frontě víc (Norsko, Finsko, USA, Kanada, Island, Dánsko i Čína).
Ve výdajích na armádu však Rusko stále zaostává za USA, které je za posledních pět let snížilo o dvacet procent. Podle ročenky Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru z roku 2014 Washington ročně dává na armádu dvakrát víc než Čína a Rusko dohromady (USA 34 procent, Čína 12 procent a Rusko 5 procent světových vojenských výdajů). U Ruska a Číny však musíme být obezřetní, peníze na armádu se mohou skrývat také v jiných rozpočtových položkách.
Zatímco vojenské výdaje USA a jejich spojenců vyčerpávaly zahraniční mise, Rusko si za ně pořizovalo klasické zbraňové systémy, strategické jaderné síly a protiraketovou obranu, například zaváděním protiraketového systému S-500. Posílil se tím jaderný pat.
Ukrajinský kámen úrazu
Vzájemné vztahy USA s Ruskem zhoršila hlavně ukrajinská krize.
NATO na ni a růst ruských vojenských schopností reagovalo pouze posílením jednotek rychlého nasazení, vyšší frekvencí společných vojenských cvičení a uskladněním bojové techniky pro nasazení jedné brigády. I podle předsedy vojenského výboru NATO generála Petra Pavla jde spíše o symbolické gesto.
Alianční vojska mají bohaté zkušenosti ze zahraničních misí a z vedení asymetrických válek, nikoliv však z klasických bojových operací, v nichž se střetávají dvě týlově dobře zajištěné armády vyzbrojené obrněnou technikou, dělostřelectvem, letectvem, protileteckými systémy i průzkumnými prostředky a schopné vést dlouhodobě bojové operace na širokých frontách. To bylo před koncem studené války základní úlohou všech národních armád.
Rusko disponuje kompaktní, vycvičenou a rychle se modernizující armádou s integrovanými pozemními, leteckými a námořními silami, průzkumnými systémy včetně kosmických, a především silami jaderného napadení, schopnými provést odvetný úder na území USA. Jeho armáda má 850 tisíc vojáků z povolání a odvedenců, jednotný systém velení a je připravována k nasazení na strategické úrovni jak v bojových operacích, tak při zvládání krizí a katastrof v celém Rusku.
Ale to neznamená, že by byla schopná zaútočit západním směrem na celé nesmírně široké frontě proti dvěma milionům aliančních vojáků. Téhož ataku nejsou logicky schopny ani alianční síly. I kdyby Putin možná chtěl obnovit někdejší moc a sféry vlivu, Rusko má dost vlastních problémů. Prostě se držíme vzájemně v šachu. Leda by, jak říká v této souvislosti moje dcera, někomu pořádně hráblo. kolotoči.
Poslankyně ODS a starostka Prahy 2 Jana Černochová zase podlehla kouzlu zahradničení, a to na svém vinohradském balkoně 1,5 x 1,5 metru. Na svou minizahrádku si koupila dokonce mlžítko, což je investice strategická, protože mlžítko je nutnou výbavou každého politika, který to chce někam dotáhnout.
A pražská primátorka Adriana Krnáčová v létě fušuje do jazykovědy. „ Debil, to není vulgarismus, to bych neřekla,“vrátila se ke svému asi nejznámějšímu výroku o projektantech tunelu Blanka.
Je to jen zlá fáma, že by se politici jinde než v politice neuživili. Třeba poslance a předsedu pražské TOP 09 Jiřího Koubka jsme zastihli telefonem na štaflích, když si maloval byt.
Zato s duševním zdravím politických špiček to není valné. „Je to ústavní funkce a s normálními lidmi v ní do kontaktu moc nepřijdete,“vysvětlila místopředsedkyně sněmovny Jaroslava Jermanová (ANO), proč chce být raději hejtmankou.
Král hazardu, nezávislý senátor Ivo Valenta, daroval ODS dva miliony. To se asi modrým ptákům nebude snadno hlasovat o zákazu hracích automatů.
Europoslance Jana Zahradila kdosi na Facebooku nazval pravdoláskařským aparátčíkem, propagujícím multikulturalismus. Místopředseda ODS proto hned prosil o to, aby ho v zájmu rovnováhy někdo rychle označil za xenofobního antievropského nacionalistu.
I starý lidovecký pes Jan Kasal se opotil, když se dozvěděl, že mezi partnery Prague Pride je i ministerstvo kultury, které řídí lidovec a bývalý katolický kněz Daniel Herman. „Tak fakt nevím, co v té politice ještě dělám,“hořekoval Kasal.
Prague Pride s námi cvičí se všemi, třeba prezident Miloš Zeman si vzal na schůzku se šéfy Sněmovny a Senátu v Lánech džíny a
Senátor ODS Jaroslav Kubera vymyslel zákeřný způsob, jak zabránit elektronické evidenci tržeb a dalším snahám státu strkat nos do našeho soukromí. Vyhrožuje ctihodným ministerským náměstkyním, že už brzy bude celý národ vědět, jaká si kupují tanga.