Hynaisova múza přišla z Paříže
Oheň uvolnil místo jeho nejproslulejšímu dílu. Vojtěch Hynais, který zemřel před 90 lety, není však jen tvůrcem opony Národního divadla.
Jan Bohata PRAHA Francouzské krásky na oponě divadla, jež nese takřka posvátné přízvisko Národní? Nadto podezřele hubené a ještě v šedozeleném tónu? Hynaisův návrh opony Národního divadla představoval pro hodnotící komisi před více než 130 lety hodně obtížně stravitelné sousto. Navzdory tomu se toto dílo stalo tím nejznámějším z toho, co Hynais vytvořil.
„Slavie truchlí nad shořením divadla a obětavý národ jí přináší dary. Je to génius národa žehnající lidu,“tak charakterizoval motiv svého díla Hynais.
Země se však v Království českém přece jen točila pomaleji. Na to grafik a malíř asi pozapomněl, když komisi představil svůj návrh opony pro Národní divadlo. V duši porotců ještě v 80. letech 19. století tlouklo čistě obrozenecké srdce. A to jasně kázalo, že slovanští rekové a heroiny na takovém, až posvátném místě musí být kyprých tvarů s lícemi lehce zardělými.
A celek by podle těchto představ měl divadlo prozařovat co nejoptimističtěji.
Francouzka v Národním Nedorozumění se dalo snadno vysvětlit. Hynais roky strávil na těch nejprestižnějších uměleckých štacích tehdejší Evropy. A výtvarné umění tam žilo přece jen v jiném a kvapnějším taktu než v poněkud provinční metropoli nad Vltavou.
Navzdory tomu Hynaisovi nikdo nemohl ubírat ryzí vlastenectví. První návrh poslal z Paříže. A to krátce poté, co plameny v roce 1881 zničily sotva dostavěné Národní divadlo i s původní Ženíškovou oponou.
I nová opona se měla podle prvotního záměru zrodit v Hynaisově ateliéru podle Ženíškova návrhu. K tomu sice nakonec nedošlo, nicméně František Ženíšek dal svému druhovi požehnání k dílu.
„Komise naléhala, aby malíř dílo podle jejích pokynů upravil,“uvádí historička Hana Konečná. Navzdory všem námitkám v roce 1882 Hynaisův návrh prošel. Podle legend však až tehdy, když bylo dílo bez souhlasu komise zavěšeno v Národním divadle. A pražské publikum si je ihned zamilovalo.
„Opona ukázala, co si přinesl ze studií, a hlavně z Paříže, kde přebýval dlouhá léta. Velkosvětská elegance jeho projevu, vyznívající barevně do působivého dekorativního šedorůžového tónu, v Praze zprvu překvapila,“charakterizuje dílo historik umění Jakub Pavel.
Z Paříže toho však má opo- na o hodně více. Modelem k postavě Génia slávy se stala mladičká, šestnáctiletá Marianne Valadonová přezdívaná Suzanne. Dívka se stala inspirací a múzou nejen Hynaise. Okouzlila i francouzské malíře takových zvučných jmen jako Henri de Toulouse-Lautrec, Pierre-Auguste Renoir, Puvis de Chavannes či Edgar Degas. „Byl prvním, komu se pivovaru. V šibeničním termínu 90 dní zde od rána do hluboké noci Hynais s dvěma pomocníky vytvořil 142 metrů čtverečních velké dílo. Prolito přitom bylo 26 kilo barev. Váha překročila 180 kilogramů.
Úspěšný syn krejčího Aplaus hřmící 18. listopadu 1883 znovuotevřeným Národním divadlem patřil i Hynaisově oponě. Hrdý by na něj byl bezesporu také jeho otec. Nepříliš zámožný krejčí z Vídně toho svým potomkům moc nabídnout nemohl. Hlavně české vlastenectví. Vojtěch v c. a k. hlavním městě ani nechodil do škol. Byly německé a otec jej raději doma učil češtině.
Z krejčovské dílny na vídeňském předměstí to však dotáhl hodně daleko. Studia na vídeňské akademii vystřídal pobyt v Paříži. Na poznávacích cestách po Itálii byl okouzlen neobarokem. V tomto stylu vymaloval i portréty národních světců, kterými vyzdobil český hospic v Římě. Srdečním městem se mu však stala Paříž, kde nalezl i svou choť.
„Po úspěšné realizaci výzdoby Národního divadla následovaly zakázky pro Dvorní divadlo ve Vídni a pro francouzské kulturní instituce,“uvádí Pavel. K tomu, co kromě opony pro Národní divadlo udělal, patřila také plátna Apoteóza zemí Koruny české, Mír, Historie a Idyla a alegorie ročních období.
Hynais pracoval i jinde. Vyzdobil panteon Národního muzea, stejně jako vytvořil plakáty pro národopisné výstavy. Jeho dekorace si objednala i proslulá porcelánka ve francouzském Sevres.
Hynais byl však i vynikající portrétista. To mimo jiné neuniklo ani zámeckému pánovi na Litni, Josefu Daubkovi. Na jeho zakázku vznikla řada rodinných portrétů. Hynais vytvořil i další pozoruhodná díla. Třeba Kristus a Magdalena, známé i jako Noli me tangere, Nedotýkej se mne, z roku 1889. Nedokončené dílo se před nedávnem s aukční cenou 5,4 miliony korun stalo jeho nejdražším. Na Hynaise po návratu z Francie čekaly i pocty akademické. Nejprve profesura na Akademii výtvarného umění, později jmenování do rektorského křesla.
V sobotu 22. srpna 1925 Hynais náhle zemřel. Místo svého posledního odpočinku nalezl na vyšehradském Slavíně.