Ukázka Patrick Lee: Signál

Zločin v poušti. Mariňák Sam Dryden žije poklidně v Kalifornii. V tísni mu zavolá Claire, s níž sloužil v armádě, a požádá ho o pomoc. Agentka FBI Marnie Calvertová má vyšetřit zločin v Mohavské poušti. Sam a Marnie zkříží cestu nepříteli, jenž má k dispozici neuvěřitelné technologie. Vyšehrad, přeložil Jindřich Manďák

Zápach udeřil Marnii Calvertovou do nosu dokonce ještě dřív, než vystoupila z vozu. Větrací otvory ho nasály do auta zvenčí: mix zuhelnatělého dřeva, zoxidovaného kovu a roztaveného plastu – snad z linolea nebo výztuže koberce. Pod tím vším pak byl patrný ještě jiný pach, který jí připomínal setkání na zahradě za domem a hezké dny v parku. Bylo jí na zvracení.

Nehodlala zvracet. Za těch osm let u FBI nikdy nezvracela. Vypnula motor, otevřela dveře a vystoupila do noční pouště.

Na místě zločinu již bylo deset dvanáct vozidel. Policie státu Kalifornie, Úřad šerifa okresu San Bernardino, tři hasičské vozy z Palmdale. Většina vozidel měla motory puštěné na volnoběh, majáčky zapnuté a čelní reflektory zamířené do bodu ústředního zájmu: vypálené skořepiny obytného přívěsu osaměle stojící u štěrkové cesty uprostřed Mohavské pouště.

Venku bylo zápach cítit ještě silněji než v autě. Marnie poskytla žaludku deset vteřin na zklidnění; otočila se na místě a zahleděla se do okolní krajiny. Daleko na západě byla pláň posetá tečkami světla Edwardsovy letecké základny před úpatím pohoří San Gabriel. Hory byly sotva viditelné proti osvětlenému oparu nad Los Angeles vzdálenému snad sto dvacet kilometrů odtud. Jediný bližší zdroj světla představoval Barstow, nevýrazná šmouha na severu. Všude jinde byla poušť černá, prázdná a horká jako pec – ve čtyři ráno na začátku srpna.

„Agentka Calvertová?“

Marnie se otočila. Od osvětlené scény se k ní blížil jeden ze šerifových zástupců. Podsaditý chlapík kolem padesátky, který začíná fotrovatět. Na jmenovce nad odznakem stálo HILLER. Marnie s ním před chvílí mluvila po telefonu.

Zabouchla dveře svého Fordu Crown Victoria a přešla k němu. Pod botami jí křupala tvrdá půda. „Můj tým je na cestě,“řekla. Hiller přikývl a vedl ji mezi nejbližší hlídkové vozy. Za jejich bodavým světlem Marnie poprvé spatřila celý vrak přívěsu. Ruka, kterou si stínila oči, poklesla, Marnie se zastavila a zírala.

Z celého přívěsu dohromady nic nezbylo. Stěny a střecha byly pryč, a dokonce i většina spodní části se zhroutila mezi škvárobetonové podstavce, na nichž předtím přívěs stál. Několik kovových kosterních sloupků spojených nevysokými oblouky střechy se dosud tyčilo jako zčernalé žebroví.

Na zemi vedle jednoho hasičského auta ležely v řadě čtyři pytle na těla. Zatím ještě byly prázdné.

Marnie už znala celý příběh. První detaily vyslechla ve své kanceláři ve federální budově v Santa Monice. Zbytek jí přišel do telefonu, když seděla za volantem a mířila sem, a to včetně audiosouboru zaslaného e-mailem: nahrávka volání na tísňovou linku 911, které vyšlo z tohoto přívěsu zhruba před dvěma hodinami. Poslechla si ho třikrát, pak otevře-la okénka fordu a nechala kolem sebe proudit žhavý vzduch pouště. Pokud si vzpomínala, jakékoli myšlenky se jí poté na pár minut z hlavy vypařily. 911 – linka pro tísňové volání… Můžete vystopovat tento hovor? Dívčí hlásek. Skoro šeptající. O jaký problém jde… Volám z mobilního telefonu. Můžete zjistit, kde jsem? Jste právě teď v nebezpečí? Žádná odpověď. Slečno, jste v nebezpečí? Další tři vteřiny ticha. Poté: Jmenuji se Leah Swainová. Jsem zde se třemi dalšími…

Děvče umlklo se zajíknutím, pronikavým a vyděšeným. Slečno? Nikomu jsme nevolaly! vřískalo děvče. Znělo to, jako by oddálila telefon od úst a hlas byl zaměřen na někoho v místnosti. Nikomu jsme nevolaly! Přísahám… Ukázku a knižní tipy připravil Ondřej Bezr