Třeba mi dobro jednou vrátí Bůh
Rozhovor s Jaroslavem Hanušem, který pomohl Hulešovi, Smržovi i Peškovi dostat se mezi elitu
Robert Sára reportér MF DNES Byl rok 1982 a já v Karlových Varech potkal svou manželku, Němku. Vzal jsem si ji, ale stejně tam dodnes žiju jako Čech s českým pasem. Žertuji, že kdyby byla z DDR, tak bych si ji nevzal. Ale jelikož jsem vycestoval legálně, směl jsem se každých 14 dní domů i vracet.
Což bylo pro tehdejší české závodníky požehnání, že? Dřív jsem sám na nižší úrovni závodil, a tak jsem začal spolupracovat s Jardou Grycem a vozil zvenku závodní gumy i benzin, což tady nebylo. Koncem 80. let jsme dostali tip na Jardu Huleše, kterého jsem začal podporovat. Dovezl jsem mu dodávku Mercedes, aby měl v čem vozit motorku, dodával díly. A věděl, že je to talent, který to dotáhne až do mistrovství světa.
Stalo se. A dotáhl jste to do něj jako šéf týmu i vy. Přišel rok 1992, já vzal Benjamina Weisse, což byl můj učeň v Nissanu, kde jsem v Německu pracoval, a na divoké karty jsme občas zajeli na závod mistrovství světa. Jenže: čekal jsem víc. Naše vztahy se změnily, byť jsme kamarádi dodnes, a já si řekl, že to bude jinak. Že začnu s někým novým a mladým. V roce 1996 jsem zajel do Strakonic za Bohoušem Stašou (bývalý úspěšný jezdec) a ptal se ho, jestli mi nějakého kluka doporučí. A on, že prý nějaký 13letý Kuba Smrž. Vyrazil jsem k nim a nestačil se divit.
Proč? Ta rodina neměla ani elektřinu. Žili
Táta a syn
v malém domku, kde jim ji odstřihli. Kluci (Jakub a bratr Matěj) neměli v pokoji ani podlahu. Jejich máma od nich odešla, nejevila o ně zájem, a já tak hluboce smekám před jejich tátou, že z nich v těchto drastických podmínkách vychoval dva perfektní inteligentní kluky a závodníky. Byl to ten nejlepší tatínek, kterého tehdy mohli mít!
Když jste u nich zazvonil a řekl jim, že je budete podporovat, musel jste být pro ně opravdový anděl. Byli v šoku. Vidím to jako dnes, jak tam stojí dva vyhublí kluci v teplákách. Vzal jsem je okamžitě do Německa, kde Kuba na mezinárodním mistrovství skončil ve 14 letech mezi 70 jezdci 14., což byl skvělý výsledek. Měl talent, píli a ctižádost. Když viděl, jak žijeme my a moji přátelé, tak ho to motivovalo, aby tak žil taky. A šel do toho naplno. Ve vašem týmu pak nastálo vstoupil do mistrovství světa. Ano. V roce 2001 jsme v Assenu dojeli pátí, máme dvě šestá místa. Jsou to krásné vzpomínky, ale dneska už bych to neudělal.
Proč? Je tam lidské zklamání a bolest. Víc o tom nechci mluvit, jen řeknu, že mě porážky posilovaly a zase stavěly na nohy.
Pomohl jste i Lukáši Peškovi. Přišel za mnou Luboš Tenkl, že má talent, jestli bych s nimi nezaložil nový tým. Tak jsem jim půjčil motorku a všechno, co potřebovali. Lukáš je jeden z mých největších úspěchů a není náhoda, že v šampionátu vyhrál dva závody. Je to velikán tohoto sportu v Česku. Mám radost, že jsem pomohl vychovat i Maďara Talmácsiho či Němce Corteseho, dva pozdější mistry světa. protože neměl obrovský talent. Ale má píli a disciplínu po manželce.