Ruská propaganda funguje líp než v roce 1968
Znalec Ruska Michael Romancov říká, že Putinova propaganda usiluje o zmilitarizování společnosti.
PRAHA Propagandistická mašinerie současného ruského prezidenta Vladimira Putina funguje dokonce ještě lépe než při okupaci Československa v roce 1968, říká politolog Michael Romancov.
„On pracuje s tou úrovní ruské psychiky, která je výrazně senzitivnější vůči jeho tvrzením a návrhům, než tomu bylo v sovětských dobách. Putin je nacionalista. Sovět- ští komunisté roku 1968 byli internacionalisté. To se hůř prodává. Ale v obou případech vidíme intenzivní a úspěšnou snahu prodat veřejnosti téma vnějšího ohrožení,“říká Romancov, jehož dědeček utekl po bolševické revoluci do Československa.
Dnešní ruská společnost začíná být podle politologa podobně zmilitarizovaná, jako byla tehdy v Sovět- ském svazu. „Stačí se podívat na vládní noviny – Rossijskaja Gazeta. Zjistíte, že jedno z nejfrekventova- nějších témat je armáda a zbraně. Vidíme obrovský nárůst počtu vojenských cvičení a čtenář je utvrzován, že ruská armáda je silná a má ty nejlepší zbraně na světě.“
A většina Rusů se nechala Putinem zmanipulovat. „On je opravdu mimořádně populární. A ten slovník, který pracuje s pojmy jako ohrožení, k tomu přispívá,“míní Romancov.
Přesto si myslí, že se Česko nemusí obávat nové ruské okupace jako v srpnu 1968. „Doufám, že ne. I v tom nešťastném roce 1968 Moskva respektovala blokové vymezení a my jsme dnes součástí bloku, který zaplať pánbůh ruský není. Ale země, které leží vně, v těch je situace jiná,“varuje.
Jeho dědeček přišel z Ruska do Československa, protože se nesmířil s vítězstvím bolševiků. Přesto politolog Michael Romancov uvěřil v dětství komunistické propagandě. Dočasně. Ta Putinova, nacionalistická, podle něj funguje ještě lépe. „Jsme dnes součástí bloku, který zaplať pánbůh není ruský,“říká o možnosti opakování srpna 1968.
Každý Čech zná události 21. srpna 1968. Co to datum znamená pro vás? Vlastně to, že jsem se mohl narodit jinde. Rodiče zvažovali emigraci. V úvahu připadalo Švýcarsko, Velká Británie a USA. Nakonec zůstali.
Váš dědeček přišel z Ruska do Masarykova Československa jako člen „bílé inteligence“, která se nesmířila s Leninovou komunistickou revolucí. Nebáli se rodiče, že si je okupanti najdou a pomstí se jim? Tato obava už nebyla považována za bezprostřední hrozbu po roce 1968, ale dědy už jsem se na to zeptat nestihl. A rodiče o tom nemluvili. Ta situa- ce už byla jiná než v roce 1945, kdy byli tito lidé odvlékáni do Sovětského svazu, takže o této hrozbě nic nevím.
Máte ale ruské jméno, co jste po srpnové okupaci zažívali? Někde jste vzpomínal, že vás vyhodili z tramvaje. Ano, přeplněná tramvaj nebyla vhodným prostředím na promluvu v ruštině, kterou jsem se od dědy naučil a používal stejně jako češtinu. Maminka na to později vzpomínala a byla ráda, že nás z tramvaje jen vyhodili. Příjmení, které jsme zdědili, začalo být prostě po roce 1968 vnímáno jinak než po roce 1945. Člověk měl cejch a teprve v osobním kontaktu s lidmi se to dařilo rozptýlit.
Jak se to projevovalo? Nejspíše bych to nazval zvýšenou ostražitostí. Lidé běžně nevěděli, co od někoho s takovým příjmením mohou čekat.
Ale spolužáci ve škole nemohli vědět, proč by měli být obezřetní. Nebo ano? Drtivá většina spolužáků zvlášť na prvním stupni o roce 1968 nic nevěděla, ale uvažovali o tom jejich rodiče. Byl to takový zprostředkovaný cejch, který byl proto možná horší.
To znamená, že někteří rodiče zřejmě říkali dětem: Ten má takové jméno, dejte si pozor. Upřímně řečeno, nedivím se, doba byla taková, jaká byla. Až později se ukázalo, že tohle spolužákům nevadí, jak jsme rostli, tak asi na úrovni sedmé třídy se pro některé stalo problémem, že jsem Žid. Takže příjmení najednou nevadilo, ale vadilo toto. Ale s tím se člověk naučil žít.
Prý jste jako chlapec uvěřil komunistické propagandě, která zveličovala všechny americké problémy. A když jste byl v USA u příbuzných, věřil jste, že vás zavraždí černoch. To ale ukazuje, že zčásti ta propaganda funguje. Určitě ano. Teprve když jsem měl možnost Ameriku vidět, bylo zřejmé, že situace je jiná.
A funguje stejně dobře dnes i ta Putinova? Já si myslím, že funguje dokonce ještě líp. I ve srovnání s tehdejším Československem má daleko širší a lépe fungující propagandistickou mašinerii. To souvisí s rokem 1968 – i lidé, kteří žili v tehdejším socialistickém Československu, si těžko dovedli představit, jak intenzivní byla propaganda v tehdejším Sovětském svazu. Vojáci, kteří sem byli v srpnu posláni, byli tak zoufale nepřipravení na všechno, co tu mohou čekat. A dnešní situace není vůbec jiná. Víme, že v Rusku vznikl televizní dokument o Varšavské smlouvě, jehož podstatná část ukazuje dění v srpnu 1968 zavádějícím způsobem. To je důkazem toho, o čem tu mluvíme.
Proč je Putinova propaganda lepší? On pracuje s tou úrovní ruské psychiky, která je výrazně senzitivnější vůči jeho tvrzením a návrhům, než tomu bylo v sovětských dobách. Putin je na- cionalista, úspěšný nacionalista. Sovětští komunisté v tom období roku 1968 byli internacionalisté. To se hůř prodává. Ale v obou případech vidíme intenzivní a úspěšnou snahu „prodat“veřejnosti téma vnějšího ohrožení.
Když jste byl jako malý v Moskvě, viděl jste prý v hračkářství obrovské množství maket zbraní pro chlapce. Ano, nezažil jsem tak zmilitarizovanou společnost, jako byla tehdy v Sovětském svazu, a teď se to vrací zpět v dnešním Rusku. Stačí se podívat na vládní noviny – Rossijskaja Gazeta. Zjistíte, že jedno z nejfrekventovanějších témat je armáda a zbraně. Vidíme obrovský nárůst počtu vojenských cvičení a čtenář je utvrzován, že ruská armáda je silná, že posiluje, získává nové zbraně a má ty nejlepší na světě.
Ale věří tomu obyčejní Rusové? Skupiny Rusů, které si udržují nezávislé myšlení, existují. Podle odhadů jsou ale poměrně málo početné. Odhady se pohybují mezi 5 a 12 procenty. Čísla, která jsou nám předkládána o obrovské Putinově popularitě, mohou být samozřejmě zkreslená, ale nejsou úplně nepravdivá. On je opravdu mimořádně populární. A ten slovník, který pracuje s pojmy jako ohrožení, k tomu přispívá. Upřímně mne vyděsilo to, co se právě buduje na předměstí Moskvy – jmenuje se to Park kultury a oddechu ruských ozbrojených sil. V budoucnu by to místo měl navštívit každý ruský školák, aby uviděl vojenskou techniku a vyzkoušel si vojenský život. Mají tam být velké pavilony věnované vojenským událostem ruské historie, jako bylo například dobytí Berlína či obrana Sevastopolu. Ta představa, že to má vidět každé ruské dítě, je zrůdná.
Nepodobá se to trochu tomu, co známe z obrazů Hitlerova Německa? Obávám se, že ano – když se podíváte na nějaký dokument o třetí říši, dříve či později uvidíte obraz pochodujících jednotek. Nekonečný zástup vojáků. Dnes něco podobného v takové intenzitě jako v Moskvě nikde jinde v Evropě neuvidíte.
Není to tak, že Němci na rozdíl od Rusů se po válce museli vypořádat s tím, co ve světe způsobili? Ano, masy ruského obyvatelstva nikdy nebyly vystaveny konfrontaci se svou historií, ke které by je vedly odpovědné politické elity. Bolševikům se podařilo přepsat ruské dějiny a to je podhoubí, ze kterého žije země dodnes. Samozřejmě existují skupiny lidí, kteří se s tím snaží něco dělat. Konkrétně mys- lím dějiny Ruska od profesora Zubova, ale to jsou zatím kapky v moři.
Na Ukrajině padají nyní sochy Lenina. Není to snaha odtrhnout se od vlivu nejen současného Ruska, ale i toho minulého? Ano, zajímavé je, že ten „Leninopád“nekritizují jen ruští komunisté, ale celá oficiální ruská politická scéna.
Rusové se svou minulostí nikdy příliš nezabývali, na druhé straně jsou na ni velmi hrdí. Není v tom rozpor? Je, ale on by se Rusům zhroutil svět, kdyby byli nuceni se vyrovnat se svou historií. On se jim skoro zhroutil už jednou v roce 1991, když se rozpadl Sovětský svaz, ale to byl jen rozpad formy. Kdyby došlo k vážnému vyrovnání s minulostí, tak je to rozpad obsahu.
K čemu by to mohlo vést? To si nedovedu představit. Když Německo prošlo tím, čím prošlo, tak Němci se mohli a chtěli stát Evropany. A určitě můžeme říct, že Němec, Francouz, nakonec i Brit je Evropanem. Ale Rus? To, že nějaká země v Evropě leží, ještě neznamená, že to Evropa je.
A jsme u toho. Nemůže se opakovat okupace, jako byla ta 21. srpna? Doufám, že ne. I v tom nešťastném roce 1968 Moskva respektovala blokové vymezení a my jsme dnes součástí bloku, který zaplať pánbůh ruský není. Ale země, které leží vně, v těch je situace jiná. Což se týká i těch, které jako evropské nevnímáme. Například Gruzie.
Opravdu nemůže ruský vládce přijmout nějaké nepromyšlené, iracionální rozhodnutí? Jsem přesvědčen, že rozhodnutí jako to, které vedlo k okupaci Československa, k útoku na Afghánistán v roce 1979 a nyní na Ukrajinu, jistou racionalitu měla. My ji jen nevidíme. Nešlo o bezpečnost ani ekonomiku. Ten důvod byl především politicko-ideologický.
Co z toho ale Rusové mají? Kromě pocitu zadostiučinění nic. Mají pocit, že když se kouknou do zrcadla, tak obraz, který uvidí, je po obsazení Krymu lepší než předtím. Že je to pořád jen obraz, je jim jedno.
Můžeme dělat něco víc než jen čekat, co udělá Putin? Ano, pomoci demokratizovat Ukrajinu. Existuje starý výrok, že Kyjev je matkou všech ruských měst. A pokud se podaří vybudovat demokratickou a prosperující Ukrajinu, další na řadě jsou Rusové. A to je to, z čeho má Putin hrůzu.