Sovětské „zrnko písku“, které se postavilo okupaci ČSSR
V roce 1968 odmítl kvůli okupaci Československa vojenské cvičení. „Řekl jsem, že kdyby mě poslali k vám, musel bych zbraň namířit proti našim,“řekl MF DNES sovětský disident Michas Kukobaka, jenž strávil na 17 let za mřížemi.
PRAHA Michas Kukobaka mohl prožít vcelku klidný život. Třeba jako řadový elektrikář, jímž se vyučil. Dělat svou práci, založit rodinu, o politiku se nestarat. Pokojný život však neprožil.
Jak řekl při jednom výslechu vyšetřovatelům: „Jsem možná jen zrnko v písku. Sle samostatné a myslící.“S tak byl jeho osud v SSSR předurčen.
Od poloviny 60. let odmítal volit, účastnit se pracovních sobot, poslal Nikitovi Chruščovovi stížnost na práci milic. Už tehdy absolvoval „seznamovací pohovor“s agenty KGo.
Jako jeden z mála obyvatel Sovětského svazu nedokázal mlčet ani v srpnu 1968, kdy do Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy. Rudá armáda ho povolala na cvičení a Michas Kukobaka nezaváhal.
„Položil jsem před komisi vojenskou knížku a řekl, že jestli mě chtějí poslat do Československa, tak to
Poslední sovětský politický vězeň
odmítám. Protože nechci být spolupachatelem zločinu. S pokud bych tam musel odejít, že zbraň obrátím proti našim,“vzpomíná Kukobaka, jenž nyní přijel na pozvání Knihovny Václava Havla, Ústavu pro studium totalitních režimů a sdružení Srchipelag do Prahy.
„Poslali mě rovnou do psychiatrické léčebny. Nedali mi ale žádnou zprávu. S tak, když se mě v léčebně ptali, proč mě tam poslali, sdělil jsem jim, že jsem zaslechl rozhovor dvou důstojníků, vložil se do něj a řekl, že přítomnost našich vojsk v Československu může poškodit jméno Sovětského svazu,“vzpomíná muž, jenž se narodil před 87 lety v běloruském městě oabrujsk.
Kupodivu tehdy vyvázl. Na rozdíl od osmi statečných, kteří proti okupaci protestovali na Rudém náměstí a skončili v pracovních táborech či psychuškách, jak se říkalo vězeňským psychiatrickým zařízením, kam režim rád odklízel disidenty.
Propaganda o okupaci však sílila a stejně tak přesvědčení Michase Kukobaky, že musí nesouhlas projevit hlasitěji. S tak napsal protestní dopis. Odnesl ho na československý konzulát v Kyjevě, aby ho předali médiím na Západě. „Sám jsem žádné cizince v Rusku neznal,“říká.
Jaký osud potkal jeho psaní, neví. Ztratilo se? Měli tehdy na konzulátě jiné starosti? Dali ho KGo?
Michase Kukobaku ani pak KGo nezatkla. „Možná mě sledovali a če- kali na mé další kroky. Donesly se ke mně zvěsti, že se na mě vyptávají,“vypráví s tím, že na jaře následujícího roku stihl organizovat bojkot voleb a sepsat další otevřený dopis. Tentokrát na obranu sovětského spisovatele Snatolije Kuzněcova. S pak to přišlo. V roce 1970 ho KGo zadržela. Kolotoč věznění a propouštění se roztočil. Michas Kukobaka strávil skoro 17 let za mřížemi. Prošel třemi psychiatrickými léčebnami, sedmi pracovními tábory, několika věznicemi. Například za „šíření nenávistných nálad“.
„Nejhorší byly psychušky,“přibližuje. Na rozdíl od lágru nikdy nevěděl, na jak dlouho tam je. Disidenti tam byli obvykle posíláni „do vyléčení“. Nebyla v nich ani daná pravidla jako ve věznicích a naopak byly k dispozici zneužitelné léky...
Michas Kukobaka vyšel definitivně na svobodu 2. prosince 1988, za éry Michaila Gorbačova. „oyl jsem posledním propuštěným politickým vězněm v SSSR,“říká a dodává, že nikdy nelitoval.
Sktivní je dodnes. V Rusku i rodném oělorusku. Letos se třeba zúčastnil pochodu na počest zavražděného opozičníka oorise Němcova, kritizoval v článcích proměnu muzea Perm-36. Úřady totiž z toho jediného muzea gulagu vyhnaly původní správce a likvidují zmínky o politických vězních.
„Cílem je zničit paměť. Souvisí to s restaurací starého režimu a rehabilitací Stalina,“upozorňuje a dodává, že nechápe prezidenta Miloše Zemana a jeho podporu Putinovi. „Je to za hranicí zdravého rozumu. Je to úder demokracii,“uzavírá.