Kacíř, o němž se ví jen málo

Ve svých třiadevadesáti letech zemřel Egon Bahr, duchovní otec východní politiky, myšlenky, díky níž našlo západní Německo v 70. letech cestu, jak komunikovat s komunistickou NDR. Kacířský tah se stal pilířem poválečného míru v Evropě.

komentátor MF DNES

Kdysi dávno za mých mladých let, v létě 1987, jsem zavítal do Berlína. Nejvíce mě tam fascinovala studenoválečnická rozpolcenost velkého města, které navíc stále neslo šrámy z doby, kdy zde v sutinách a totální devastaci dohasl zlý plamen nacistické říše. V některých ulicích vedly přímo ke zdi kolejnice, ale po nich teď už mohly jezdit maximálně vzpomínky pamětníků...

Jenže vzpomínky na co vlastně, na doby, kdy se po nich ještě dalo volně kolem ruin přecházet ze sovětského do amerického sektoru? Nebo na hitlerovskou éru? V nejlepším případě by to byly romantické tramvajové vzpomínky na dobu dost chaotické Výmarské republiky, jenže kolik z těch lidí kolem by si ji ještě rádo vybavilo? Bylo to tam pusté, vyhaslé, napjaté, traumatizované, odpudivě magické. S tou zdí už asi teď po tom všem nic nehne, říkal jsem si.

O pár týdnů později onoho roku se konala legendární, ojedinělá návštěva východoněmeckého komunistického vůdce Ericha Honeckera v západním Německu. Uvítali ho se vší parádou, nechyběly červené koberce, fanfáry, slavnostní večeře. To vše pro muže, jenž reprezentoval stát, který tu zeď postavil a navzdory postupnému uvolňování napětí v 70. a 80. letech udržoval v platnosti příkaz pálit po každém, kdo přes ni chtěl prchnout z komunismu za svobodou. Kontrast mezi realitou, navazující v mých očích na palbu esesáků po lidech zoufale se snažících přelézt dráty v koncentračních táborech, a červenými koberci pro Honeckera, vrchního velitele pohraničních zabijáků, popojíždějících ve svých trabantech podél zóny smrti, mi připadal navýsost pokrytecký.

Tečka za Adenauerovou neústupností

Západoněmecká vstřícnost vůči lídrovi NDR však měla strategický, diplomaticky vytříbený rozměr, o němž jsem tehdy ještě moc netušil. Včera, nad zprávou o úmrtí Egona Bahra, si jej kdekdo v Německu připomenul. Bahr je architektem západoněmecké Ostpolitik neboli východní politiky, jak se vžil název pro kolosální změnu v přístupu ke komunistické NDR, prosazenou začátkem 70. let sociálnědemokratickým kancléřem Willym Brandtem.

Konrad Adenauer, řekněme otec zakladatel západního demokratického státu, předtím razil přístup, že Německo je jen jedno a že za něj mluví pouze Bonn coby sídlo svobodně zvolené vlády. Hallsteinská doktrína, takový název se vžil pro tento politický leitmotiv prosazený křesťanskými de- mokraty, stanovovala, že SRN zruší diplomatické vztahy s kýmkoliv, kdo by státoprávně uznal NDR – tedy s výjimkou Sovětského svazu coby jedné ze čtyř hlavních mocností, které vyhrály ve válce. Což znělo logicky a zásadově, leč dlouhodobě to bylo neudržitelné, neboť by to vedlo k mezinárodní izolaci.

Doktrína se proto různě obcházela, a když byla přece jen prosazena, jako při zrušení diplomatických vztahů s Jugoslávií v roce 1957 poté, co Tito uznal NDR, začali v Bonnu potichu zjišťovat, že tudy cesta asi nevede. Jenže jen tak od doktríny ustoupit také nešlo. Co dělat? Celá 60. léta na to Německo nemělo oficiálně odpověď.

Egon Bahr se však mezitím stal průkopníkem zprvu opatrně vyslovované kacířské myšlenky, že je ji nutno nahradit nejen vstřícností, ekonomickou spoluprací, ale i, a teď pozor, státoprávním uznáním NDR. Ovšem s tím, že vedle sebe budou existovat „dva státy patřící jednomu národu“, jak Ostpolitik formuloval Bahrův politický šéf Brandt poté, co se v roce 1969 stal spolkovým kancléřem.

Byl to diplomaticky geniální a historicky nesmírně prozíravý tah, jenž nevzal Bonnu postavení mluvčího Němců před světem, přitom ale v lecčems otupil hrany mezi „oběma Německy“. Západní Němci se v důsledku toho mohli dostat po dálnici přes NDR do Západního Berlína. A starší občané NDR, tedy ti, u nichž byla malá šance, že chtějí emigrovat, mohli zase na návštěvy do SRN.

Avšak významnější souvislost pro náš okolní svět spočívala v tom, že Bonn následně uzavřel se státy ve východní Evropě dohody, v jejichž rámci uznal poválečné hranice, třeba i mezi Polskem a NDR na Odře a Nise. Takzvaná německá otázka, ústřední kapitola dějin našeho kontinentu psaná krví ve válkách a nacionalistických výbojích nejpozději od počátku 19. století, zde našla svou závěrečnou tečku.

Bahr byl člověk chladný, nepřístupný, navenek nepříliš sebejistý, který nejraději pracoval jako šedá eminence nenápadně v pozadí. Proto není jeho jméno tak známé. Svými myšlenkami si však byl vždy jistý.

Nebýt jeho vizionářství, uvedeného Willym Brandtem do reality, těžko by došlo k hladkému a rychlému sjednocení Německa po pádu komunismu. Bahr zkrátka položil základ pro správné uspořádání toho všeho, co následovalo po zbourání zdi, o které jsem si tenkrát myslel, že vydrží navěky.

Nebýt Bahrova vizionářství, uvedeného Brandtem do reality, těžko by došlo k rychlému sjednocení Německa.