Jsem staromilec, elektronické knihy nemám rád
Hlavní domácí tváří dnešního Velkého knižního čtvrtka je Miloš Urban a jeho nový román Urbo Kune.
Anotace knihy, která vizuálně navazuje na graficky sjednocenou řadu Urbanových děl, říká: „Sci-fi román Urbo Kune je součástí unikátního stejnojmenného projektu, který v sobě zahrnuje architekturu, literaturu, film, výtvarné umění a hudbu. Tento román vy- chází ze zadání názvu a místa fiktivního hlavního města Eurosvěta.“
Jak si to mám vysvětlit? Ke mně přišlo téma románu zvenčí, z fakulty architektury od architekta Petra Hájka. Před pár lety vymyslel pro studenty zajímavé zadání ročníkové práce. Totiž vyprojektovat město-dům ve zbraslavském lomu. Každý student dostal kousek, jemuž musel dát všechny náležitosti, které má jednak dům, jednak specifický typ města. Takže například sklad soli, pěstírnu konopí či jadernou elektrárnu. Udělali model, ale ten připadal Petru Hájkovi příliš sterilní. A tak chtěl do projektu zaangažovat umělecké obory. Mě oslovil jako zástupce literatury.
Čím vás nabídka této neobvyklé spolupráce zaujala? Architekti dnes mají hrozně málo příležitostí. A mně se líbilo, že tady mohou vymyslet projekt, který se sice nikdy nezrealizuje, ale přesto se dá udělat s ohromnou obrazotvorností a nápaditostí.
Jaký však má smysl projektovat něco, co se nedá postavit? Pro studenty je to skvělé cvičení. Dopředu vědí, že je to pokus o nemožné, donkichotský projekt, ale přesto na něm pracují, protože to má i jiný smysl, než aby konečná stavba opravdu stála. V tom je rozdíl oproti psaní románu. Tam se předpokládá, že jej lidé budou číst. A měli by si z něj odnést třeba jen příběh, aniž by se zajímali o to, co je to „urbo kune“a z čeho to celé vzešlo.
A co tedy konkrétně ono „urbo kune“znamená? Jde o termín z esperanta, znamená to přibližně „společné město“. Je to myšlenka, která přichází z Vídně od teoretika architektury Jana Tabora. Ten vytváří různé projekty pro architekty, hudebníky a další umělce, ale i vědce, kteří se po svém vyjadřují ke společné evropské myšlence. Ta je, jak víte, v současnosti hodně zatížena skepticismem a rozčarováním. Pan Tabor má nejspíš pocit, že by se mezi lidmi, které lze považovat za určité elity, mělo rozšířit pozitivní povědomí o společné Evropě.
K tomu jste tedy chtěl přispět i vy svým románem? Ve mně evropského nadšení moc není, ale nechtěl jsem psát antiutopii, to mi připadalo příliš snadné. Já jsem sice skeptik, ale trošku optimistický. Tuhle náladu jsem chtěl románu dát.
Ve svých dílech si „osaháváte“různé literární žánry. Teď došlo na sci-fi. Je to záměrné, nebo si žánr vždy najde sám příběh? Spojuje se to hned na začátku, když člověka napadne, co potřebuje napsat. Práce s žánry je pro mě však velice zábavná. Někdo to může vidět jen jako nějakou studenou hru, ale já každou knížku myslím spíš vážně než ironicky. A někdy se do toho ponořím tak, že už ztratím odstup. Nevím, jestli to je na škodu věci, nebo pro její dobro.
Sci-fi jste nicméně ještě nepsal. Ale vždycky jsem to chtěl udělat. Ovšem té sci-fi, kterou mají rádi pravověrní scifisté, moc neholduji a ani o vědu se tolik nezajímám. Takže jsem se snažil číst Hawkinga a podobné autory, ale vždycky to ztroskotalo na nedostatečnosti mé kůry mozkové. Na exaktní vědy jsem nikdy nestačil. A tak v knize musím mít i jiné věci. Víc záko-
Miloš Urban (48) strávil část dětství v Anglii. Kromě menších děl je autorem třinácti románů, z nichž nejznámějším je Sedmikostelí (1998). Román Santiniho jazyk se stal v roce 2011 předlohou pro televizní film. Urban patří k nejpřekládanějším českým spisovatelům. Jeho novinka Urbo Kune vychází ve čtvrtek 15. října.