Rodiče si čtyřikrát unesli dítě
Tohle je skličující příběh rodičovské války, jejíž obětí se stal šestiletý Mirek. Když ho otec nevybojoval, unesl ho do Arménie. Odtud se teď kvůli zatykači nemůže hnout. A syn je s matkou. Ve Španělsku.
Vzít dítě únoskyni není únosem, uvažoval bývalý diplomat Tomáš Jadlovský, když loni v říjnu odvezl syna bez vědomí své španělské manželky Teresy Panizové. Odvezl ho do Arménie. V tehdy sotva pětiletém životopise malého Mirka to byla už čtvrtá cesta napříč Evropou. Nějaký čas žil v Praze, v roce 2010 a 2012 se ocitl pokaždé zhruba na rok v Madridu, a to z vůle matky, která ze všech sil bránila otci v kontaktu. Ten, když mu zákonná cesta nepomohla, sáhl ke krajnímu řešení.
„Každý jsme o něco přišli. Ty jsi ztratila monopol na výchovu našeho syna a já se vzdal nejlepší práce, kterou jsem měl,“napsal devětatřicetiletý muž manželce z Náhorního Karabachu, kde se s Mirkem zabydleli v pronajatém bytě. Obětoval hodně, nicméně otcovství si užil pouhý rok. Manželka nesložila zbraně a za pomoci španělské honorární konzulky v Jerevanu syna minulý měsíc „ukořistila“zpátky. Chlapec, který se už slušně vpravil do češtiny a ruštiny, si teď znovu oživuje španělštinu. Dětští psychologové jen lomí rukama.
A jak se vede Tomáši Jadlovskému? Co je mu platné, že ho sdružení Unie otců loni pasovalo na Otce roku, když teď trčí v Arménii. Sám, bez syna i bez blízkých.
Vycestovat nikam nemůže, jelikož na něj španělská strana vydala evropský zatykač. Hrozí mu čtyřletý trest vězení.
V Arménii stejně jako v Česku není únos dítěte rodičem trestným činem.
Zoufalí rodiče dělají zoufalé věci. Téměř vždy tím ublíží dítěti a velmi často i sobě. Bývalý diplomat Tomáš Jadlovský, který už pět let válčí s manželkou o syna, k jednomu zoufalému činu sáhl loni v říjnu. Tehdy pětiletého syna Mirka unesl do Arménie a rok tam spolu žili. Jenže jeho španělská žena Teresa to tak nenechala.
„7. října nás na dálnici nedaleko Jerevanu přepadla skupina mužů spolu s Mirkovou matkou a španělskou honorární konzulkou. Byla už tma. Syna odtáhli do auta s diplomatickými značkami a několik hodin nato zmizel z Arménie,“líčí otec.
Při rodičovských půtkách o děti člověk jen těžko posoudí, na čí straně je víc pravdy. Tenhle případ, vybočující kalibrem rodičovské munice, však stojí za to zaznamenat.
Shrňme si nejprve fakta. Mirek přišel na svět v roce 2009 a první rok žil s rodiči v Praze. Pak chlapce matka odvezla do Španělska. Manžel se bránil u soudu, žena se s chlapcem musela vrátit do Prahy.
„V roce 2012 manželka unesla syna podruhé a já ho opět skoro rok neviděl. Neměla zájem dohodnout se na střídavé péči, kterou jsem navrhoval. Jelikož jsem se zákonnou cestou nikam nedostal, odvezl jsem syna do Arménie. Tuto zemi znám z minulosti, kdy jsem pracoval na ministerstvu zahraničních věcí,“začíná své vyprávění Tomáš Jadlovský.
Ženy, které „nenávidí muže“Podle jeho slov strávili se synem v Arménii pohodový rok. V hlavním městě Náhorního Karabachu Stěpanakertu si pronajali pěkný byt. Mirek se od otce konečně naučil česky a rusky, taky plavat a pracovat s počítačem.
„Chtěl jsem, aby náš Mirek poznal jiné prostředí než Madrid, kde žil s tebou, tvou ovdovělou matkou a rozvedenou sestrou. Bylo mi smutno z pomyšlení, že můj jediný syn žije v domácnosti tří zahořklých žen nenávidících muže,“napsal loni do Španělska manželce. V Arménii teď žije z úspor a pracuje na knize, v níž hodlá údajnou diskriminaci otců popsat.
Tvrdí, že čtyři roky marně čekal, až české soudy v jeho případu rozhodnou, a porovnává svoji situaci s kauzou Evy Michalákové, jíž úřady i politici v boji o syny pomáhají.
„Jako by otcové neměli žádná práva. Po prvním únosu syna manžel-
kou v roce 2010 jsem podal návrh na úpravu poměrů k synovi, ale soudkyně se chtěla případu rychle zbavit. Nakonec na návrh manželky ochotně předala případ z Prahy do Španělska,“zlobí se otec.
Tam manželčino jednání nevyhodnotili jako trestné, zato on je teď v maléru. Za únos chlapce, který má české i španělské občanství, na něj letos v lednu ve Španělsku vydali evropský zatykač. Byl zbaven rodičovských práv, a pokud překročí
hranici Evropské unie, hrozí mu čtyři roky vězení.
„V Arménii, stejně jako v Česku, naštěstí není rodičovský únos trestným činem. Zdejší prokuratura tím pádem odmítla vykonat španělský zatykač a vystavila mi potvrzení o nestíhatelnosti,“líčí otec z Jerevanu, odkud se vzhledem k zatykači nemůže hnout. Zatykač označuje za nezákonný, požádal o pomoc české velvyslanectví i české úřady. A snaží se zjistit, kde je jeho syn.
Česká advokátka jeho ženy Zuzana Suchanová to ví. „Samozřejmě je u matky a její španělské rodiny. Klientka mi psala, že se věci pomalu vracejí do normálu, malý se učí španělsky, ale je na ni hodně fixovaný a bojí se, aby o matku opět nepřišel. Chodí k psychologovi, má trauma. Matka ho nikdy neunesla, jen ho odvezla ke své rodině, české soudy respektovala,“namítá advokátka.
Podle ní ve Španělsku kauza končí. „Pan Jadlovský si to zpackal sám,
ve Španělsku se s tím soudy tak nebabrají,“přitvrzuje advokátka.
Pokud by se Jadlovský vrátil do Česka, musela by ho policie předat Španělům. „Obecně mohu sdělit, že pokud členský stát EU vydá zatýkací rozkaz zanesený do Schengenského informačního systému, policisté dotyčného automaticky předají vydávajícímu státu,“potvrdil David Schön z policejního prezidia, aniž komentoval konkrétní případ. Rozčarovaný otec proto na domov zanevřel. Zjišťoval už dokonce možnosti udělení azylu v Arménii.
Ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeněk Kapitán lidsky rozumí tomu, co Tomáš Jadlovský z pocitu bezmoci udělal.
„Nepopírám, že české soudy rezignovaly na ochranu práva pana Jadlovského. Kdyby se však podvolil zpochybňovanému španělskému soudu, mohla Česká republika ve Štrasburku intervenovat v jeho prospěch,“říká Kapitán. Zároveň připouští, že instituce a právo jsou slabé na to, aby účinně regulovaly jemnocitné rodinné vztahy.
Podle Kapitána by bylo určitě lepší, kdyby o případu rozhodovala česká justice. V běhu je sice ještě dovolání k Nejvyššímu soudu, ale Jadlovského největším problémem je, že dítě odvezl do Arménie. „Udělal tím na manželku dlouhý nos. Tehdy sice tahal za delší kus provazu, jenže neodhadl rizika,“hodnotí Kapitán, jehož úřad řeší desítky mezinárodních rodičovských svárů najednou.
Sociálně umřít Zajímavé závěry o tom, jak na děti působí rodičovské únosy, přinesli nedávno experti z univerzity v nizozemském Leuvenu. Zjistili, že v naprosté většině případů dítě cítí vinu. Za to, že se kvůli němu dospělí nejsou schopni domluvit.
Podle Kapitána bývá někdy lepší, když jeden z rodičů pro potomka takzvaně sociálně umře. A stává se, že to včas pochopí i zpočátku militantní rodiče. Soustředí se na to, aby před dítětem se ctí obstáli a aby mu jednou, až dospěje, mohli říct: Bojoval jsem, ale tvůj komfort byl pro mě důležitější.
Co jsou zač rodiče, kteří se snaží ze života dítěte vytěsnit toho druhého? Podle poznatků psychologa Eduarda Bakaláře se takto chovají lidé s nízkou mírou emocionální zralosti, kteří si potomka chtějí zcela přivlastnit. Pasují ho tak na roveň věci.
S tím souhlasí i dětská psycholožka Jitka Jeklová. „První, co dítě potřebuje k životu, když pomineme jídlo, je bazální jistota zázemí. Z toho důvodu mi nepřijde ideální ani střídavá péče. Únosy se dějí tam, kde rodiče upřednostňují svoje zájmy před zájmy dítěte, které se stává obětí jejich soukromé války,“říká psycholožka.
Každé dítě podle ní reaguje jinak, ale lze předpokládat, že se u potomka, kterého si jeden z rodičů vybojoval, vyvine syndrom zavrženého rodiče. Otázka je, jak se pak takové dítě zachová v dospělosti. „Možná druhého rodiče vyhledá. Nebo se odstřihne od obou,“varuje Jeklová.