Uvnitř sebe máme něco, čemu se stýská
Anna Poláčková Gymnázium a Obchodní akademie Pelhřimov
Pokaždé, když vycestuji na dovolenou za hranice České republiky, musím říct, že se za svou domovinu tak trochu stydím. V cizině je všechno tak hezké, neoprýskané a opravené. Lidé jsou milejší, krajina hezčí, zkrátka všechno se zdá snazší a přirozenější. Nebo ne?
Mimo svou „rodnou hroudu“jsem za svůj poměrně krátký život vyjela několikrát. Nutno však podotknout, že to pokaždé bylo do státu, o kterém se většině lidí vybaví: „No jo, tam si žijí.“Rakousko, Německo, Velká Británie. Lehce se mi životní úroveň může zdát vysoká, když jsem vždy byla jen v těch nejnavštěvovanějších městech, kde je všechno jako „ze žurnálu“. Ale že je například v Británii nejdelší doba plného pracovního úvazku nebo v Rakousku vyšší daňové zatížení než u nás, nenapadne každého. Nehledě na skutečnost, kolik cizinců přijede do zmiňovaných zemí za „lepším“a stane se pomyslnými konkurenty v boji o dobrou práci. A nezabývejme se raději uprchlickou otázkou.
Co se týče vstřícnosti lidí, musím opravdu uznat, že my Češi si nevedeme zrovna nejlépe. Sama jsem to poznala na vlastní kůži, když jsem bezprostředně za sebou měla možnost jednat s lidmi v Rakousku a v Česku. Bez ohledu na to, jak zvláštně musela skupinka českých turistů hledajících cestu v Rakousku působit, tamní lidé byli milí a otevření, několikrát se nám dokonce stalo, že vedle nás zastavovala auta, aby se jejich řidiči ujistili, že víme, kudy jít. Ovšem přiznávám, že by nebylo spravedlivé házet všechny cizince do „milého“pytle a všechny Čechy do „nemilého“.
Je pochopitelné, že se nám zdá moře lákavější než naše „nudné“rybníky a Alpy majestátnější než Krkonoše. Ale přiznejme si, kolik z nás se po zahraničních výletech těší domů? Sice ke své fotce na Facebooku napíšeme: „Chci tu zůstat!“ale uvnitř sebe máme něco, čemu se stýská.
A tak myslím, že zůstanu v Česku. S faktem, že máme vysokou míru korupce, se smířím, na to, že u nás prodávají méně kvalitní výrobky než v Německu, si zvyknu, a jestli jednou budu mít děti, budu je vychovávat tak, aby se z nich nestali lidé, za které je mi hanba. A pokud jde o nevstřícné chování – jsem tu, abych já nevstřícná nebyla. Možná se jednou přestěhuju. Ale zatím tu žiju ráda.
Pokud si představím dnešního Čecha v nejlepších letech, vychovávaného za komunistické éry, vidím někoho, kdo má rád svůj byt, svou zahradu a v neposlední řadě svou hospodu, ale také má rád své kamarády a přátele a život bez nich by si těžko mohl představit.
Čech je do jisté míry velmi konzervativní. Nalezne-li v místě bydliště tu svou hospůdku, cestu do zaměstnání, přátele a oblíbený obchod s obuví, proč by měl měnit to, co má rád? Dokážete si představit Čecha, jak kvůli většímu finančnímu obnosu na své výplatní pásce „sbalí“svou rodinu, zorganizuje převoz všech věcí, které si za ta léta uložil na půdě, v garáži a ve sklepě? Čech si změní účes jednou za patnáct let, nejspíš vymění nejedoucí automobil, televizi zakoupí jen s velmi výraznou slevou, ale aby sbalil své věci a kvůli práci odjel do jiného kraje? To bychom chtěli opravdu moc.
Gymnázium Cheb
Autorka dostane cenu