Slavnější sportovní okamžiky
Nejslavnější sportovní okamžik v Praze? Takových se dají najít desítky a každého asi napadne jiný zážitek. Fotbal, nebo atletika? Včera, nebo před lety? V hale, nebo na stadionu? Tak to zkusme namíchat i s jistou dávkou odlehčení. Předplatné a distribuce:
Petr Procházka reportér MF DNES
PRAHA Karolína Plíšková praštila u sítě raketou do míčku, nebyl to sice úplně povedený úder, ale ruská soupeřka na něj ani tak nestihla kvalitně zareagovat.
Stalo se v neděli večer, české tenistky právě počtvrté za posledních pět let vyhrály prestižní Fed Cup a ve vyprodané O2 areně letěly k podlaze stovky barevných papírků. V hale slavily tisíce fanoušků i řada celebrit, úspěch prožívala celá republika, u pondělního oběda v restauraci přiznaly celodenní sledování tenisu i manželky kamarádů, které jinak televizní sport míjí.
Byl tohle ten nejslavnější okamžik? Jistě ne, ale do kolekce těch vrcholných určitě patří.
NEJ slavnější masový sport Nějaká ta gymnastika, prvky akrobacie, snad nějaký ten aerobik. Ale hlavně mraky lidí v divných dresech na obrovském strahovském stadionu, tribuny plné, televize nic jiného nevysílá. Ať už chcete nebo ne, spartakiáda byla svého času velmi slavnou sportovní událostí.
„To trénování a nacvičování, které spartakiádě předcházelo, to nás nebavilo. Bylo to zdlouhavé a úmorné, časově náročné. Ale na samotnou akci do Prahy jsme se s holkama z práce těšily,“vzpomíná Martina Králová z Kolína, několikanásobná účastnice hromadného cvičení, které proslavil třeba i hit Poupata z repertoáru Michala Davida. „Když jsem nastupovala na zaplněný stadion a slyšela ten potlesk, mrazilo z toho. Opravdu jsem si připadala jako slavná sportovkyně. Bylo mi líto, když se spartakiáda zrušila, těch pár dnů v Praze, to byl vždy prima mejdan.“
Spartakiády se třeba v roce 1960 přímo na Strahově účastnilo přes 750 000 cvičenců. Ještě větší party chystali komunisté na rok 1990, kdy měla proběhnout nejvelkolepější spartakiáda historie.
Sametová revoluce tomu však zabránila.
Naštěstí, nebo bohužel?
NEJ slavnější sportovní oslava A znovu malé propojení se sametovou revolucí. To naposledy byla pražská náměstí tak plná nadšených lidí jako na konci února 1998. Na euforický Staromák dorazili zlatí hoši z Nagana, cinkání klíčů se proměnilo v mávání národními prapory a stříkání šampaňským.
Hokejisté poprvé a možná i naposledy vyhráli olympiádu a pro Prahu byli víc než národními hrdiny.
„Hašek na Hrad,“přáli si fanoušci hromovým skandováním udělat z legendárního brankáře prezidenta, když ulicemi projížděl autobus se slavícími hráči.
Už na letišti v Ruzyni čekaly na výpravu davy lidí, špalíry příznivců z celé republiky mávaly okolo silnice při oslavné jízdě a na Staroměstském náměstí pak veselí gradovalo.
„Neskutečným zážitkem pro nás byla návštěva pana prezidenta Havla,“řekl pak jeden z naganských hrdinů, Martin Procházka.
Podobně se v pražských ulicích slavilo ještě několikrát.
Ale taková jízda jako po Naganu, ta byla jen jedna.
NEJ slavnější fotbalová výhra Fanoušci Sparty zřejmě tenhle výběr odsoudí, příznivci Slavie ho pošlou k šípku a ti, co drží palce Bohemce, minimálně zakroutí hlavou.
Ale porazit v pohárové Evropě veleslavnou Barcelonu? Slavnější výhra snad existovat nemůže (ano, později to dokázala i Sparta, ale poprvé je poprvé). Dukle se to podařilo díky gólu Jána Kozáka v roce 1981 a na napráskané Julisce fandilo jindy proklínaným vojákům 29 tisíc diváků. Co na tom, že pak Dukla při španělské odvetě podlehla 0:4. Ten pražský zážitek byl jedinečný.
„Není moc českých fotbalistů, co mohou říkat, že porazili Barcelonu. Krásný výsledek,“vzpomíná Ladislav Vízek, tehdy útočník Dukly. „A kulisa byla také skvělá. Sice byl chladný říjen, ale lidé zaplnili stadion až po střechu a užili si to.“
Tolik diváků už v Praze na fotbal asi nikdy nepřijde.
NEJ slavnější tenisový pár Tahle země tenis miluje a úspěchy v Davis Cupu i Fed Cupu si umí náležitě užít, jak je ostatně popsáno v úvodu tohoto textu.
Ale co se týká nejslavnějšího zápasu, může být víc, než když jsou společně na kurtu manželé Andre Agas- nadchli Prahu,“uvedla manažerka projektu Petra Píchalová-Langrová na adresu legend, které se fanouškům ochotně podepisovaly a pózovaly na společné fotky.
NEJ slavnější okamžik autora Ty podpisy stále mám. Tony Tanti, Rick Vaive a především Mario Lemieux.
Na hokejovém mistrovství světa 1985 jsem díky protekčním lístkům od nevlastního otce sedával v loži kousek od pohlavára Antonína Himla. A jako mladý hokejista hltal poprvé na vlastní oči Kanadu.
I když přijel třeba i Steve Yzerman, ta jména v Praze tehdy málokdo znal. Ale ti kluci váleli, byli to prostě bozi.
Jenže zlato nezískali, protože touha českého týmu s mnou milovaným Jiřím Lálou byla větší.
Zlato zůstalo doma a já se mohl před spolužáky chlubit vlastní knihou, vyrobenou z nalepených výstřižků a novinových fotek. A co vy? Jaký je ten váš nejslavnější sportovní okamžik?