Podzim jedné kancléřky

V neděli uplynulo přesně deset let od chvíle, kdy byla Angela Merkelová zvolena spolkovou kancléřkou Německa. Výročí připadá na časy, kdy se mluví o jejím blížícím se konci. Anděl Media Centrum Karla Engliše 519/11 150 00 Praha 5

Těsně před dnem výročí se konal partajní sjezd sesterské CSU, partaje, s níž je Merkelové CDU neodmyslitelně spjata v dlouholeté koalici. Bavorská strana je však spíše rivalská, což právě kancléřka už mnohokrát zažila na vlastní kůži: velmi silně rovněž nyní, kdy se na jevišti stranického sjezdu střídali řečníci, kteří kancléřku ostře kritizovali.

Servítky si nebral ani předseda strany Horst Seehofer. Jistě, chtěl především obhájit funkci a ubránit se před vlčáky z CSU, kteří jedním dechem s Merkelovou pohřbívají i jeho. Třeba před vlastním ministrem Markusem Söderem, který se netají tím, že by Seehofera rád v čele bavorské vlády vystřídal. Seehofer, který ještě nedávno ohlašoval odchod do penze, se do obhajoby postu pustil v 66 letech s nebývalou vervou a dal jasně najevo, že do důchodu se mu ještě nechce.

Ostatně, mnozí se domnívají, že za jeho razancí jsou i daleko vyšší ambice – a jako by Söder chtěl vystřídal Seehofera v Mnichově, Seehofer by rád nahradil Angelu Merkelovou v Berlíně. Ty dva pojí dlouhá léta společných zkušeností: spolu seděli v 90. letech v Kohlových vládách, Merkelová pak Horsta Seehofera obsadila do svého prvního kabinetu coby ministra zemědělství. Teď spolu už sedm let vedou koalici coby šéfové stran.

Nakonec Seehofer v sobotu předsednickou funkci obhájil, ale „jen“se ziskem 87,2 procenta hlasů. To „jen“je důležité, protože v Bavorsku platí, že není důležité vyhrát, ale vyhrát výrazně. Ostatně Seehoferovi předchůdci v čele strany (Erwin Huber) a vlády (Günther Beckstein) se museli poroučet, když CSU získala ve volbách pouze 43 procent hlasů a musela – jaká hrůza – přibrat do vlády koaličního partnera.

Spojenci odcházejí

Není to však jen Seehofer, který kancléřku podrobuje těžkým zkouškám. Opouštějí ji i další dlouholetí spojenci, sloupy, o něž opírala svou kariéru. Jedním je Thomas de Maiziere, současný ministr vnitra, který silně ostřeluje kancléřčinu uprchlickou politiku a otevřeně jí už několikrát vypověděl poslušnost. Své návrhy a rozhodnutí prezentuje bez vědomí kancléřky, bez vědomí koaličních partnerů a obvykle též bez vědomí resortního ministra Petera Altmaiera, který má uprchlíky na starosti.

Všem je jasné, že si de Maiziere říká o kancléřskou funkci. O ní se v souvislosti s jeho jménem mluvilo už mnohokrát, býval označován za korunního prince Angely Merkelové. Však taky ano: v první její vládě byl ministrem bez portfeje a šéfem Úřadu vlády, tedy fakticky nejbližším spolupracovníkem kancléřky, v druhé pak nejprve ministrem vnitra, pak obrany a nyní řídí opět vnitro. Tedy klíčové resor- ty. Jenže každého korunního prince – s čestnou výjimkou britského Charlese – jednou čekání omrzí. Merkelová se do důchodu nechystá a Maiziere je stejně starý jako ona.

Třetím v trojlístku mocných mužů, kteří dlouho kryli Merkelové záda a teď vypovídají poslušnost, je další věčný čekatel na kancléřský post: ministr financí Wolfgang Schäuble. O něm se už v 80. letech, kdy byl ministrem ve vládách Helmuta Kohla, mluvilo jako o budoucím kancléři. V roce 1998 vystřídal Kohla v čele strany a jako šéf parlamentního klubu byl i formálním lídrem opozice proti levicové Schröderově vládě. V obou funkcích ho postupně nahradila Merkelová a nakonec se stala i kancléřkou. Vždy na něj spoléhala, svěřovala mu klíčové úkoly a po posledních volbách v Německu se říkalo, že jediný, kdo má místo ve vládě jisté, a dokonce si může vybírat resort, je právě Schäuble. Ani ten zjevně ještě nevzdává sen o tom, usednout do čela německé vlády. Nedávno dokonce utrousil, v narážce na své stáří, že je přes- ně ve věku, kdy se poprvé stal kancléřem Konrad Adenauer.

„Máma Evropy“v ohrožení

Přitom ještě nedávno to vypadalo, že je pozice Merkelové neotřesitelná a otázka, kdo ji vystřídá, se bude řešit nejdřív za pět let. Její schopnost vysedět problémy, jakási praktická aplikace buddhistického „činění nečiněním“do evropské politiky, nevzbuzovat silné emoce a všechno v klidu vyjednat, přinášela plody. Pokus ukázat se jako velká státnice, možná jen obyčejné dojetí nad lidskými osudy, které vyvrcholilo jejím symbolickým a faktickým otevřením hranic migrační vlně, se stalo její dosud nejvážnější politickou chybou. Nyní se už nehraje o to, zda zůstane ve funkci, ale kdy odejde a za jakých podmínek. A nehraje se jen o pozice: v osudí je také politický odkaz Angely Merkelové, ještě nedávno kandidátky na Nobelovu cenu za mír, „mámy Evropy“, následkyně Kohla i Adenauera.

Dnes je z ní kritizovaná politička v ohrožení. Jenomže historie umí přinášet nečekané výzvy. Takový Helmut Kohl byl koncem 80. let silně neoblíbený a čekalo se, že příští volby prohraje a že ho k nim jeho vlastní strana ani možná nenechá dojít. Pak se zhroutil komunistický režim na Východě a z Kohla byl sjednotitel.

Pád totalitního režimu otevřel netušené možnosti i pro neznámou fyzičku z NDR Angelu Merkelovou, která se pak stala jednou z nejvýraznějších postav nejen německé, ale i evropské politiky. S jakou pověstí však nakonec odejde do dějin, se rozhoduje právě teď.

VPaříži, ale ani v Berlíně by nikoho z demokratických politiků ani nenapadlo spojovat muslimy jako celek s teroristickými atentáty. A islám jako náboženství činit odpovědným za vraždění ve francouzském městě. Velká část Čechů, inspirovaná prezidentem Milošem Zemanem, to dělá.

Zeman tak přispívá k prosazení cílů teroristů z Paříže a jejich organizace Islámský stát. Tím je vedle zabití co největšího počtu lidí i rozšíření vzájemné nenávisti mezi křesťany a muslimy, rozbití multikulturního soužití v Evropě a na Západě vůbec.

Odpovědní politici na Západě si uvědomují, že má-li být válka s islamistickými teroristy, touto novodobou formou nacismu, vyhrána s co nejmenšími ztrátami, pak je třeba ji vyhrát společně s co největší částí muslimů, a nikoli proti nim. Islámský stát usiluje o opak. Usiluje o to, aby se hněv většinové evropské společnosti obrátil proti muslimům jako celku, a nahnal tak do jeho řídnoucích řad co nejvíc dalších potenciálních bojovníků – a, ano, i teroristů.

Prezident Miloš Zeman toto nebezpečí záměrně pomíjí. A vede už měsíce otevřeně islamofobní kampaň, směřovanou proti uprchlíkům ze Sýrie nebo Iráku. Lidem, kteří prchají před stejným nebezpečím Islámského státu, který prostřednictvím terorismu ohrožuje Evropu a celý Západ.

I po sedmdesáti letech!

V populistické snaze své permanentní kampaně o další znovuzvolení se Miloš Zeman nerozpakuje spojit s extrémně pravicovými a xenofobními skupinami toho nejhoršího ražení, které lze v Česku najít. U Zemana by nás to však nemělo překvapit. Vždyť i prezidentem se stal mimo jiné díky kampani založené na podpoře přetrvání Benešových dekretů, této české verze potrestání vyhnání velké části obyvatelstva téměř jen a jen na základě etnického a jazykového klíče.

Je smutné a nebezpečné, že v zajetí logiky Benešových dekretů, byť nyní použité na muslimy a islám, žijeme i po sedmdesáti letech. Lze jen věřit, že se nyní už najde dost lidí, kteří se tomuto vývoji a Miloši Zemanovi osobně dokážou postavit. Nezapomeňme, že od dekretů a vyhnání Němců vedla přímá návaznost k únoru 1948 a nastolení totality. I proto nesmíme dopustit, aby se to opakovalo.

Už se nehraje o to, zda Merkelová zůstane ve funkci, ale kdy odejde a za jakých podmínek.