Okamura pomáhá běžencům

Pomoc 153 iráckým křesťanům podporuje i bratr Tomia Okamury, katolík Hayato.

PRAHA Uprchli z Islámským státem okupovaných iráckých měst Mosul a Karakoš, ve kterých ještě nedávno žily tisíce křesťanů. Nyní přebývají v mizerných podmínkách tábora v Kurdistánu a doufají, že se Češi slitují.

„My jsme připraveni. Asi před čtyřmi měsíci přece papež František vyzval všechny farnosti, aby přijaly jednu uprchlickou rodinu,“říká Hayato Okamura, který je aktivním čle- nem katolické komunity v pražských Holešovicích. Jméno Okamura ve spojení s pomocí uprchlíkům leckoho zarazí.

Jenže devětačtyřicetiletý Hayato, přestože je starším bratrem politika Tomia, je v občanských i politických postojích jeho pravým opakem. Zatímco katolík a otec pěti dětí vyzývá k pomoci obětem války, jeho slavnější bratr navštěvuje demonstrace proti migraci a pronáší na adresu uprchlíků tvrdé odsudky. „Přestaňme si nalhávat, že statisíce Afričanů a Arabů jsou uprchlíci bojující o život. Jsou sice plní sil, ale neumí řemeslo ani jazyk, takže po příchodu do Evropy zevlují na ulici, tu a tam někoho znásilní a hlavně denně obtěžují okolí,“píše například Tomio na svých webových stránkách.

To Hayato považuje všechny uprchlíky, nejen těch 153 křesťanů, jimž dal český projekt naději, za bližní v nouzi. „Já ani nerozlišuji, jestli jsou křesťany, nebo muslimy. Pomáhat musíme všem,“říká Hayato.

Nerozlišuji, jestli jde o křesťany, nebo muslimy. Pomáhat musíme všem. Hayato Okamura

Vprostě vybaveném holešovickém dvoupokojovém bytě vychovali se ženou Ludmilou pět dětí. Asi i proto jsou trpělivost, skromnost a pokora cítit z každé jeho věty. „Kdyby k nám iráčtí křesťané přišli a lidé viděli jejich tváře, konkrétní rodiny, bylo by to dobré poselství pro celou společnost,“míní překladatel z japonštiny, tlumočník a aktivní věřící Hayato Okamura.

Jak jste se vlastně ke katolické víře dostal? Maminka byla z moravské katolické rodiny, což je ale historie. Jiná věc je osobní víra, ke které jsme přišli v průběhu osmdesátých let. Po návratu z Tokia jsme žili od roku 1976 s maminkou a dvěma bratry v Praze bez tatínka, který zůstal kvůli práci doma. Byla to těžká doba, ale setkávání s věřícími a čtení evangelia nám pomohly.

Kde se vůbec váš otec s matkou potkali? Tatínek jako jediný ze šesti dětí odešel na přelomu padesátých a šedesátých let na studia do Tokia a nakonec se vydal i na postgraduální studia do Evropy. S maminkou si už nějaký čas jako studenti anglicky psali a v Praze se konečně setkali. A v roce 1966 už jsem se jako jejich první syn v Praze narodil. Jenže brzy se musel otec kvůli práci vrátit do Japonska. Tam se narodili ještě moji bratři Tomio a Osamu. Jenže v září 1976, bylo mi necelých deset, jsme se, už jen s maminkou, do Prahy zase vrátili. Tatínek za námi každý rok dvakrát létal, vždy na deset dní, což mu zničilo kariéru. V japonské společnosti bylo tehdy nemyslitelné si vybírat tolik volna. Proto, že jste imigraci zažil, máte pro uprchlíky větší pochopení? I náš korejský dědeček byl ekonomický migrant, jak se dnes říká, který přišel do Japonska kolem roku 1920. Tehdy padl do oka manželům Okamurovým, kteří ho přijali za svého, a on nakonec získal i jejich příjmení. Ale zpátky k těm dnešním uprchlíkům. Projekt Generace 21 je přece adresná pomoc skupině křesťanů, kteří se ocitli ve velmi těžké situaci, byli vyhnáni ze svých domovů, přišli o majetky, žijí v těžkém provizoriu. Za tím není žádná teoretická úvaha, ale pomoc konkrétním lidem.

Vy jste zmiňoval, že pomoc by neměla mířit jen ke křesťanům. Když se mi na prahu objeví zbědovaný člověk, musím mu pomoci bez ohledu na národnost, náboženství. Jinak bych přestal být Evropan, člověk.

U nás se teď s oblibou říká, že pomáhat máme jen tam, kde konflikt vznikl. Je to nutné posuzovat případ od případu. Potřebná je kombinace obojí- ho, což je i případ Generace 21, ta zlepšuje podmínky lidí v táboře v Kurdistánu a také nabízí nový domov 153 z nich.

Máte nějaké vysvětlení pro to, že jsou Češi k uprchlíkům tak rezervovaní? Velká část se jich dokonce bojí. Mezi Čechy jsou různí lidé, někteří jsou otevřenější, jiní opatrnější. Nemyslím, že by byli horší než příslušníci jiných národů. Je to i otázka identity, víry. Kdo má životní oporu, ví, že při něm někdo stojí, nemusí se tolik bát.

Sociologové to vysvětlují i menší zkušeností s islámem, muslimy. Každý Němec i řada dalších Západoevropanů mají nějakého muslimského kolegu, známého, Čech ne. Jen tím to nebude. Takovou zkušenost měli Němci a Rakušané i s Židy a jak to dopadlo. Jako klíčovou vidím otázku identity, kořenů. Jenže aby je člověk postřehl a našel, nesmí žít v obležení neustálých zážitků, požitků a zábavy za peníze. To je pak jak hluchý a slepý. Jak je na tom s otevřeností dnešní japonská společnost? Jsou v jiné situaci, ostrovní země, potíže s vlnou uprchlíků se jich netýkají. Ale nemyslím, že by byli k cizincům otevřenější než Češi.

Jak to, že jste s Tomiem tak moc rozdílní?

My máme ještě třetího bratra, Osa- mu, je architekt, pražský intelektuál, liberál. Loni o Vánocích však byl stejně jako moji dva starší synové pomáhat při rozdávání obědů chudým, obsluhoval bezdomovce. Každý jsme jiný, ale maminka se modlila za nás všechny tři. Dnes je to přesně čtyři roky, co zemřela.

Osamu má tedy na pomoc bliž-

ním asi jiný pohled než Tomio. Asi je na tom jinak, ale za něj mluvit nebudu.

O Tomiovi se vám, zdá se, příliš mluvit nechce. Stýkáte se? Ale ano. Má u nás stále dveře otevřené. Letmo se vídáme, déle pohovoříme tak třikrát ročně. A modlím se za něj.