Hra na luxus vtrhla do vsi a architekti jen přihlíželi

Zápisník Pavel Švec

Podnikatelské baroko není svébytným slohem. Je to hra na luxus. Na okázalost. Volný trh mu dodal živiny, aby se jako nemoc rozšířilo po českém venkově. S ním se svezla i satelitní městečka, která do krajiny přinesla povětšinou nevkus.

Někdo říká, že takhle venkov nezhyzdila ani doba socialismu se svými trojdílnými okny, lepeným kabřincem, břízolitem místo tradiční vápenné omítky, panelovými bytovkami či obrovským kolchozem na konci vesnice. Lidem, kteří po dlouhé době dostali možnost postavit si dům dle vlastních představ, však příliš nezazlívejme, že měli sklony k teatrálnímu patosu spíše než k umírněnému projevu. Nikdo je ke smyslu pro estetiku nevychoval.

Svou roli jistě hrála i sousedská závist a podvědomé nutkání kopírovat. Ještě před čtvrtstoletím si takhle Češi upravovali chaty a chalupy. Po listopadu 1989 podobně stavěli rodinné vily. Elán jim nechyběl. Kvalitní vzory však ano.

Invence architektů byla režimem roky systematicky ubíjena, takže ti se o svou ztracenou prestiž teprve začínali prát. Není se tak čemu divit, že jejich roli hbitě převzali developeři se svými katalogy. A po časech, kdy si Češi obklopeni uniformní šedí paneláků o svobodném projevu mohli nechat zdát, do společnosti konečně vtrhl volný trh.

Slouha se však bohužel rychle změnil v pána, hlavního tvůrce českého venkova.