Mám tolik práce, že ani nestíhám zašívat ponožky
Třiadevadesátiletá olympijská vítězka Dana Zátopková píše knihu, jak vše bylo doopravdy. „Nic v ní neuhlazuju ani nezapírám,“říká.
Před 93 lety se ve stejný den narodili. Před 63 lety téhož dne vyhráli olympiádu. A před 15 lety ji naposledy společně v televizi sledovali. Emil Zátopek tu už od listopadu 2000 není, přesto má 93letá Dana Zátopková pocit, jako by občas promlouvala manželovými ústy. Příští rok se jméno Zátopek vrátí i na olympijská kolbiště, jeho kresba běžce bude motivem na oblečení českého týmu při hrách v Riu. „Ale s tím malováním atletů jsem začala já,“připomíná hned paní Dana.
Jak se to tedy přihodilo? Na gympl se mnou chodil kluk, který dovedl velice hezky malovat a jedním tahem vyjádřit pohyb. Tak jsem to od něj okoukávala. A když jsem pak házela oštěpem, začala jsem kreslit figurku oštěpařky. Mému Ťopkovi (Emilovi) se zalíbila, tak k tomu přidal figurku, která běží. Dali jsme to dohromady a on maloval, jak utíká a já ho naháním s oštěpem. Pod to jsme ještě někdy připisovali i francouzské přísloví Cherchez la femme. Za vším hledej ženu. Že ho jako pronásleduju. Však Emil Zátopek vyprávěl, že u vás doma panoval matriarchát. Žena má v domácnosti vládnout, ne? Muž má dohlížet, aby všechno bylo v pořádku, a když se něco stane, má rychle přiskočit a dát to do pořádku. Ale na to musí být i dobrý kutil.
U vás to takhle fungovalo? Docela jo. Akorát když jsem proti něčemu protestovala, Ťopek mě občas zarazil a říkal: Jaká je vaše hodnost? A já musela zasalutovat a říct: Jsem vaše žena. To byla taková naše legrace. Ťopek měl pak i hodnost plukovníka.
Jste ráda, že se jeho kresba nyní vrátí na olympiádu? Nečekala jsem, že by se to mohlo stát. Je to ale docela hezká malůvka, že? I když Ťopkovi jsem při autogramiádách říkávala: S tím malováním se strašně zdržujeme. Proto většinou až úplně nakonec, když jsme měli největší nával za sebou, dovolili jsme si přimalovávat ty figurky. Zvlášť děcka je od nás hrozně chtěla.
Ještě se vám stává, že občas promluvíte, jako by promluvil Emil? Ano. To je normální. Když s někým žijete víc než padesát roků, z toho druhého do sebe něco vstřebáte.
Co jste z něj vstřebala nejvíc? Poctivost v tréninku. To jsem žasla. On si žádný trénink neodpustil, ani o víkendu. Byl maximalistou a zarytě si chtěl dokázat, že to dělá dobře. Někdy byl až příliš důkladný.
Prožili jste toho spolu hodně. Která ze vzpomínek se vám vrací a znovu? Třeba jak jsme už oba přestali závodit a řekli si: Tak a teď můžeme dělat, co chceme, a nemusíme dál trénovat. Opravdu jsme s tím na chvíli přestali. Jenže jednou v noci jsme ani jeden nemohli usnout. Říkám Emilovi: Já mám snad svalovou horečku. Tak povídá: Víš ty co? Jdeme běhat.
zas
Uprostřed noci? Ano. U nás v pražské Troji jsme lítali v ulici Nad Kazankou, byla taková tichá, kde málokdo jezdil. Potom jsme hned usnuli. Ten náš organismus prostě vyžadoval i pohyb, prokrvení a okysličení, na které byl zvyklý.
O některých příhodách se naopak dlouho nesmělo psát. Například jak se Emil před olympijskými hrami v Londýně 1948 zastal Stanislava Jungwirtha, který měl u komunistů špatný kádrový profil. Později se říkalo, že v Londýně váš manžel tak trochu běžel i o svůj život. Pravda, kdyby tam nevyhrál, komunisté by ho určitě potrestali. Chystali se na to. Ještě když se vrátil, ležela na ministerstvu žádost o příkladné potrestání Emila Zátopka za protistátní chování.
Vy teď o tom všem chystáte knihu. Jo, chystám ji, bez nějaké zloby a napadání. Nic v ní neuhlazuju ani nezapírám, ale přece jen po tolika letech už ji píšu s nadhledem.
Na čem ji píšete? Začala jsem na stroji. Postupně jsem pak rukou připisovala to a tohle. A náhodou se mi přihlásila jedna bývalá oštěpařka, která má doma počítač, a navrhla mi: Přepíšu to do počítače, ty vaše poznámky já přečtu. Takže stránky posílám k ní a ona je přepisuje. Potom spolu zkontrolujeme, jestli neudělala nějaké chyby, opravíme je, něco změníme, něco ještě doplníme a pak to přepíše načisto.
Vymoženostmi, jako je počítač, se už sama nechcete zabývat? Mám mobil. Ale když jdu nakupovat párky do města, ani ho s sebou netahám. Mohla bych ho ztratit nebo by mi ho někdo ukradl. Počítače a takové ty věci už jsem úplně vynechala. Mám hrozně malý byt a každá bedýnka navíc mi tam vadí.
Je tam i koště, které Emil vyrobil z vašeho zlatého olympijského oštěpu? Tak to už nemám. Před týdnem se ho při návštěvě zmocnil ředitel kopřivnického muzea, kde máme stálou výstavu. Říkal: Tak to beru. Měl strach, že mu ho někdo vyfoukne. Byl o něj velký zájem a chtěli ho i do Německa.
Stále vám píší lidé z celého světa? Pořád. Nejvíc z Německa, z Kanady, sem tam třeba také z Anglie.
O čem píší? Vzpomínají na nás. Píší i z Indie. Třikrát nás tam s Emilem pozvali a my viděli, jaké tam mají špatné podmínky pro život. Tehdy jsme si říkali, že ten náš výlet asi nebude mít užitek. Ale teď vidím, že občas zanechal i stopy. Vždycky nás tam nasměrovali do nějaké školy. A teď mi posílá zprávy jedna z dívek, která běhala v městě Laknaú, že se jí to i díky nám tak strašně zalíbilo, že vystudovala tělovýchovnou fakultu a v Anglii pak dělala profesorku tělocviku. Nebo mi celý život psal Ind Rangbir Singh Chohan. Ten se také rozhodl celoživotně věnovat sportu a v Paňdžábu dělal hlavního tělovýchovného inspektora.
Věříte, že tak můžete působit i na dnešní děti? Například když pomáháte s akcí Olympijský víceboj? My bychom jim hlavně od mládí měli předkládat sport jako něco samozřejmého. Jenže ony mají počítače a u nich pořád sedí, sedí, sedí. Ubíjejí tak přirozenou touhu po pohybu, kterou má každé dítě vrozenou. Doma, když koukám z okna, vidím, jak začínají utíkat, jen co začnou ťapkat. Chce to jen trošičku je navést, aby si zvykly, že pohyb patří ke zdravému životu. A ne jako někteří sousedé, kteří na ty děti křičí: Ne, neběhej tak, budeš mít kašel. Nekoulujte se, budete mít angínu.
Dana Zátopková se narodila 19. září 1922 ve Fryštátu, jejím strýcem byl Sergej Ingr, za války ministr obrany v exilové vládě v Londýně. Krátce po olympiádě v Londýně 1948 se vdala za vytrvalce Emila Zátopka, který získal čtyři zlaté olympijské medaile. Ona sama vyhrála olympiádu v hodu oštěpem v Helsinkách 1952 a ještě v Římě 1960 získala stříbro. Už po kariéře v roce 1968 podepsali s manželem manifest 2000 slov a komunisty byli dočasně odstaveni z veřejného života.