Pavel Šmok žil tancem
V 88 letech zemřel Pavel Šmok, herec, tanečník a choreograf, jenž svým pojetím moderního baletu dobyl svět.
Mirka Spáčilová redaktorka MF DNES
PRAHA Hrál ochotnické divadlo, vystupoval ve folklorním souboru, stal se juniorským mistrem republiky v krasobruslení. K baletu, kde jiní začínají v dětství, se vlastně dostal až po dvacítce, zato mu zůstal věrný celý život. Pavel Šmok, zakladatel Pražského komorního baletu, jenž do tradičního pojetí tance vnesl průlom, zemřel včera v 88 letech.
Ještě dříve, než začal naplno přepisovat dějiny choreografie, objevil se Šmok v 50. letech před kame- rou, v budovatelských filmech Veliká příležitost a Zítra se bude tančit všude. „Nevnímal jsem to jako ideologii, nýbrž jako veselý film, a taky jsem tenkrát ještě věřil, že socialismus je východisko,“řekl později o své roli v Zítra se bude tančit všude.
Na volné noze S filmem se Šmok potkal ještě několikrát, v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů hrál choreografa, v Malé mořské víle dirigenta, s Jánem Roháčem režíroval televizní Záskok, který získal cenu na festivalu zábavných pořadů v Montreux. Zato se socialismem se začal rozcházet.
V roce 1964 založil spolu s Lubošem Ogounem Balet Praha, experimentální dílnu výrazového tance, se kterou pronikl do světa. Pracoval v Německu či Nizozemsku, tři roky vedl balet ve švýcarské Basileji. Domů se vrátil roku 1973, tedy již za normalizace, kdy těžko hledal uplatnění. Nejprve hostoval v Bratislavě a pak díky zázemí divadla Rokoko založil v roce 1975 Pražský komorní balet. Mezinárodně nejproslulejší český taneční soubor při- tom začínal víc než chudě, jen se třemi tanečníky, bez vlastní scény, výbavy i podpory. „Byla to tehdy skoro sebevražda, když se skupina lidí, která se neživí ničím jiným než tancováním, rozhodla jít takříkajíc na volnou nohu. Naštěstí jsme měli úspěch a dostali jsme také zakázku na Stravinského od švýcarské televize, takže jsme ze zahraničních honorářů mohli vždycky nějaký čas žít,“vzpomínal později Šmok. Jeho soubor se rychle stal pojmem a sám Šmok vyhledávaným choreografem. Za svou kariéru nastudoval bezmála stovku titulů, většinu ve světové premiéře: Listy důvěrné, Sinfoniettu, Zjasněnou noc, Holoubka, Kreutzerovu sonátu. Nečinil rozdíly mezi „vyšším“a „nižším“uměním, pracoval pro operu i muzikál, pro činohru i obrazovku, pro niž roztančil třeba pohádku Květuška a její zahrádka. Po listopadu 1989 vyučoval na Akademii múzických umění své následovníky a zároveň vychovával i příští diváky: jeho pořad Jak se dělá balet měl stovky repríz. Dostal státní cenu za přínos kultuře i divadelní Thálii a jeho portrét pro cyklus Genus natočila Tereza Kopáčová.
Geniálně jednoduchý „Byl pro mne inspirativní ve svých protikladech. Působil velmi oprávněně sebevědomě – a pak člověk odhalil, jak i v době nezpochybnitelné pozice, zásluh a úspěchů je s každou premiérou rozechvělý, jako kdyby začínal. Bral svou práci smrtelně vážně – načež si vystřelil ze sebe stejně snadno, jako vystřihl mimořádný taneční vtip, což je jedna z nejtěžších disciplín. Byl velice vzdělaný, měl široký záběr i rozhled a přitom uměl být srozumitelný, čitelný a v poselství tak geniálně jednoduchý,“vzpomíná režisérka na setkání s Pavlem Šmokem.