Velká Božena Němcová. Až příliš velká

Místo životopisu Boženy Němcové slibovalo pražské Národní divadlo kus o vtazích muže a ženy a vůbec o společnosti vrcholícího národního obrození. I vedlejší postavy s obecnými jmény Doktor či Básník mají v novince nazvané Jako břitva (Němcová) k historickým postavám odkazovat jen vzdáleně a divák se už vůbec nemá pokoušet o hledání faktů. Přestože si zde svého Jana Nerudu a Karolinu Světlou snadno najde.

Valčík manželů Jistému vývoji zcela v souladu se školními představami se však hra Lenky Lagronové nevyhne. Božena Němcová (v pevném podání Magdaleny Borové) se nejprve bojí jít na český ples, diví se nabídce stát se spisovatelkou, aby se pak i díky tomu stala femme fatale tehdejší doby. Režie Štěpána Pácla zde textu nadbíhá, první valčík manželů Němcových je silným momentem, motiv spisovatelčiny první cigarety však působí naivně.

Podobně nešťastně vyznívá příliš dlouhá část věnovaná výletu na Blaník, kam se postavy přesunou z pokojů a salonů v úvodu a kde se odehrají všechny zásadní zvraty mezi nimi. Inscenace cíleně zůstává vizuálně ve stěnách interiéru, výraznou scénou šetří. Neustálé pobíhání postav po imaginárním lese však i díky tomu bohužel trochu nudí. O to více pak vynikne občasný silný režijní motiv, ať už jím je působivé „kouzlo“se židlemi, vycpaný „bivojovský“kanec, či voda prýštící ze stěny.

Nevyužití krkavci Hra Lenky Lagronové přitom vedle trefných dialogů (zaujme už úvodní mužská debata nad potřebností ryze ženské spisovatelky) opět oplývá silným obrazivým jazykem, který by si právě takových diváckých zážitků zasloužil více. Působivý moment, kdy Němcové přistane na ruce krkavec a symbolicky ji zraní ruku, zůstává téměř nevyužit. Jako by režie cíleně na velkém jevišti Stavovského divadla inscenovala komorní kus.

Němcovou naopak velice zdobí živá hudba Jakuba Kudláče v podání houslisty Jiřího Konvalinky, kte- rý se ve vtipném momentu i zapojí do děje. Mezi herci pak vynikají Lucie Žáčková jako Johana a David Prachař v roli Němce.

V programu k inscenaci se píše, že Lagronová napsala svou první „velkou hru“. K tomu lze dodat, že Lagronová velkých her určitě napsala více, tahle však zřejmě byla první jako velká psaná. Rozmáchlé plátno, které věnovala osudu Boženy Němcové, se však na velkém prostoru jeviště napíná tak urputně, že se místy objevují trhliny a nános barvy opadává.

Na menší ploše s bohatšími kulisami a větší pomocí režie by téhle Němcové bylo pohodlněji.