Krach CK Uprchlík: lidé nejsou billboardy
Petra Suchomela, vedoucího reportérů MF DNES
Kde je dnes konec devatenáctiletému Ahmadovi, který přesně před rokem plakal na římské ulici, že by se hrozně rád vrátil domů do Egypta? Reportéři listu Financial Times ho tehdy zastihli ve frontě na charitní polévku. Když ho v Africe převaděči verbovali k plavbě na lodi, slibovali mu ráj na zemi. Ten však Ahmad v Evropě nenašel, v Itálii ho nenechali ani péct pizzu. Byl otrávený, zklamaný, stýskalo se mu. Tak chtěl domů.
Otrávených a zklamaných je teď také třiatřicet iráckých křesťanů, kteří opouštějí Česko. Skartují vlastní žádosti o azyl, protože tady nenašli to, co jim „verbíři“(v tomto případě nezištní) slibovali nebo co oni sami od jejich slibů očekávali.
Situace Egypťana Ahmada a rozvětvené irácké rodiny je právě v tomto detailu podobná. Jen v prvním případě si za cestu nechali zaplatit mafiáni, ve druhém se na ni skládali dobrodinci, kteří běžencům prostředky na život naopak z lásky poskytli. A zatímco jejich srdce bylo nepochybně na správném místě, nejisté je, zda tam zůstal také rozum.
Křesťanská láska velí otevřít klepajícímu. Organizátoři stěhování iráckých rodin však odletěli na jiný kontinent, aby si kle- pající sami vytipovali. Vyhodnotili, zda splňují kritéria, a pak je přivezli do země, o které Iráčané zřejmě nikdy neslyšeli.
Ahmadova cesta na lodi byla zločinem, na kterém chtěli vydělat převaděči. Pouť iráckých rodin do Česka byla dobrým skutkem, který však rovněž sledoval ještě jiný cíl než jen pomoci konkrétnímu klepajícímu: od začátku měla svůj PR rozměr, patřila do kategorie upoutávky, reklamy – podívejte, o uprchlíky se dokážeme postarat, jsou-li křesťané. Mohou se snadno integrovat, ukážeme, že to umíme.
K příletu jednotlivých skupin byly svolávány tiskové konference, PR záměr se začal naplňovat. Leč stejně vydatně se naplňuje i na konci příběhu: všichni v přímém přenosu sledují, že to s tím soužitím s lidmi vytrženými i s kořeny ze svých kontinentů nebude tak snadné, jak to v reklamě na charitu vypadá.
Policie loni v Česku zadržela tři a půl tisíce uprchlíků, kteří sem přišli bez pozvání. Zpravidla skončili na několik měsíců v lágru, kde je „stáhli“o všechny peníze za pobyt a pak je s pár stovkami kapesného odvezli na nejbližší nádraží či hranice. Právě tito lidé klepali na dveře a končili automaticky za mřížemi. Křesťanská iniciativa za- čala ve stejnou dobu vozit do Česka uprchlíky, kteří se k jeho hranicím ani nepřiblížili. Ocitli se ve střední Evropě bez jakéhokoliv kontextu. A shledali, že tady nejsou šťastní.
Za celý loňský rok, kdy vrcholilo celosvětové uprchlické pozdvižení, v Česku dobrovolně požádalo o azyl pouhých 38 Iráčanů. Iniciativa si přesto naplánovala, že jich přiveze rovnou 153 a že se jim tady bude líbit. Do minulého týdne jich stihla přivézt 89. Více než třetina se azylu zřekla.
Úskalím projektu je, že i přes správnou motivaci těch, kteří chtějí uprchlíkům pomáhat, je ukázkovým příkladem sociálního inženýrství. To bývá oproštěno od takových nevyzpytatelných proměnných, jako je vůle, rozum či pocit spokojenosti živých lidí. Nikdo se nemůže zlobit na skupinu uprchlíků, jimž se v Česku nelíbilo. Třeba se jim jen stýskalo: dlouho neviděli přátele, rodný domek, připadali si opuštění.
Skandál, který se kolem jejich odchodu rozpoutal, je přímo úměrný tomu, jak intenzivně měli na veřejnost zapůsobit v rámci pozitivní PR akce. Skupina tuhle náročnou roli nezvládla. Ukázalo se, že živí lidé nefungují jako billboardy, byť mají propagovat sebeušlechtilejší myšlenku.