Právo na stávku – čtvrtstoletí neobjevená ústavní Amerika
Ameriku objevil Kolumbus v roce 1492 a od té doby lze jako Ameriku objevovat leccos. Třeba i Listinu základních práv a svobod, která je součástí našeho ústavního pořádku. Když studentům přednáším ústavní právo, zdůrazňuji, že naše ústava není posvátná kráva, že ji lze měnit třípětinovou většinou hlasů všech poslanců a přítomných senátorů, ale v platném znění je nutno ji brát velmi vážně. Především ze strany politiků.
Existuje přitom řada případů, kdy ji politici příliš vážně nebrali a neberou. Třeba existenci Nejvyššího správního soudu ústava předpokládala už od svého přijetí v prosinci 1992, ale trvalo celých deset let, než byl soud ustanoven. Rovněž obecné referendum ústava předpokládá – a 23 let pořád nic! O článku 26, kde se konstatuje, že poslanci nejsou vázáni žádnými příkazy (včetně svých stran a poslaneckých klubů), ani nemluvě. Tady bych se přimlouval za zrušení tohoto článku, který vlastně nikdy nikdo nerespektoval.
Zato když se objeví nějaký problém, najednou mnozí politici objeví ústavní Ameri- ku, jako nedávno s ústavně zaručeným právem na stávku. Podle Listiny základních práv a svobod je právo na stávku zaručeno za podmínek stanovených zákonem. Roky říkám studentům, že zákonů máme tolik, že se v nich už ani právníci neorientují, ale přesto bych se za jeden další zákon velmi přimlouval – právě za zákon o stávce, který by jednoznačně vymezil právní mantinely pro její pořádání a organizaci.
Zatím máme o stávce pouze jeden velmi speciální zákon – zákon o kolektivním vyjednávání, kde je stanoven postup, jak stávku vyhlásit, když selžou všechny předchozí prostředky vyjednávání mezi zaměstnavatelem a odbory o uzavření nové kolektivní smlouvy. Všechny další stávky, a že jich už od roku 1993 bylo, žádný právní rámec, právě vyjma jednoho odstavce v Listině, neměly a nemají. To je chyba, ovšem nikoliv organizátorů stávek, ale všech politiků za oněch skoro 23 let.
Nemáme-li zákon o stávce, platí „pouze“Listina základních práv a svobod – nic více, ale také nic méně. Jsem přesvědčen, že takovýto zákon, který Listina předpokládá, by se přijmout měl. V normálním legislativním procesu, klidně a bez emocí, které vyvolá každá už probíhající nebo i jen chystaná stávka. Takže pojďme v této věci alespoň otevřít diskusi.