Před knihou se mějte na pozoru. Zvlášť v televizi

Udělat v televizi inteligentní a zároveň divácky atraktivní pořad o knihách je zdá se nadlidský úkol. Přitom by chybělo málo – jistá velkorysost televizních dohlížitelů (či chcete-li dramaturgů), inspirace zahraničím a samozřejmě charizmatický průvodce. Především pak určité povědomí o literatuře.

Nový pořad ASAP na „kulturním kanále“televize veřejné služby, ČT Art, trpí stejnými neduhy jako jeho předchůdci. Ať už částečně stejným tvůrčím týmem připravovaný kus U zavěšené knihy, nebo letitý (a stále vysílaný) rozverně nesnesitelný potlach starců, jímž je „revue“Třistatřicettři. Televize u nás žije léta v představě, že kultura představuje cosi natolik vážného, že pokus udělat z toho show je svatokrádež. Většina pořadů, které se mají věnovat kultuře či přímo literatuře, tudíž působí zoufale nezábavně, nedivácky a ve výsledku netelevizně.

To je jedna potíž, druhou, závažnější představuje nekritičnost. Tak jako v jiných oblastech lidského života má se za to, že kritizovat v televizním vysílání knihu nebo třeba divadelní představení je škodlivé, protože to ubližuje celému oboru, jenž je přece plný pouze ušlechtilých aktivit. Navíc by taková neuvážená kritika mohla – ó, hrůzo – diváky i odradit, a tudíž těch několik málo příslušníků „kulturymilovného národa“, které vyhlížejí všichni potenciální učitelé a vychovatelé mezi televizními dramaturgy (a že jich je), by dostalo nějakou nevyžádanou negativní energii místo doporučení, po kterém tolik touží.

Jenže pořad o kultuře nemá vychovávat ani propagovat, ale hlavně kriticky zasazovat do souvislostí. Upozorňovat na nedostatky, varovat, čemu se vyhnout, poukazovat na problémy. A protože jde o televizi, měl by to takový pořad dělat zábavnou formou.

Marná lásky snaha, základy každé kulturní rubriky tvoří negativní recenze. Kdo nebude schopen kritického přístupu k literatuře, těžko o ní může vůbec veřejně hovořit, kulturní revue není nedělní čtenářský kroužek vdov ani škola pro laskavé konzumenty. Každý pořad o kultuře nemusí mít hned rozměry show německého kritika Denise Schecka, který s rozkoší nechává odsouzené knihy odjíždět po dopravníku kamsi do stoupy, ale občasné narušení českého přesvědčení, že kdokoli píše, a navíc píše česky, je obrozenec, jenž si zaslouží obdivné vzdechy, by bylo rozhodně ku prospěchu.

K žánru ve způsobu, jakým se obvykle u nás podává, navíc patří to, čemu se už v padesátých letech vysmíval francouzský filozof Roland Barthes, totiž zobrazování spisovatelů „na prázdninách“, zabírání jejich psacích stolů, všednodenního života, návyků a další veteše. Pražská městská knihovna dokonce kdysi v tomto duchu pojala letní výstavku nových knih, jako kdyby měla spisovatele podávat coby bohy žijící mezi obyčejnými lidmi.

Chybí tomu nadhled, zdravé sebevědomí a určitý čtenářský odstup. Literatura je přitom podobná politice, vstupuje do našich životů bez zvaní a neomaleně, je proto důvod na ni hledět s nedůvěrou a podezřením. Knih, které nám poskytnou potěšení, existuje samozřejmě spousta, ale těch, které nám působí utrpení, se najde vždycky násobně více. Je dobré se mít na pozoru.

Všeobecná nekritičnost naší společnosti, touha po laskavém humoru a každodenní uctívání domnělých národních velikánů patří k celonárodnímu sebedojetí nad zlatými českými ručičkami, tentokrát kulturními. Čím dřív se budeme podobného sebeklamu ochotni zbavit, tím dříve dokážeme lépe ocenit domácí literaturu včetně té kvalitní. Ať už u televize, nebo bez ní. Už jen thajský král Ráma IX., který vládne 69 let, je na žebříčku nejdéle vládnoucích hlav států před britskou královnou Alžbětou II. Včera oslavila devadesátiny, loni v září se s 64 lety na trůně stala nejdéle vládnoucím monarchou v britské historii. A první následník na řadě, princ Charles, stále čeká...