Oligarchové jsou větší nebezpečí než imigrace
Hrozba imigrantů a pravicového extremismu se na Slovensku využívá, aby se zakryly opravdové problémy, říká herec a bývalý politik Milan Kňažko.
Po dlouhých letech v politice i nedávné kandidatuře na bratislavského primátora si Milan Kňažko opět užívá čistě hereckou profesi. Scházíme se v zákulisí pražského Divadla Na Jezerce, kde právě zkouší hru Shylock. Vystupuje v ní jako herec, jehož roli – Shakespearovu postavu Žida Shylocka z Kupce benátského – obvinili z antisemitismu. Kanadský autor Mark Leiren-Young chtěl kusem upozornit na přílišnou politickou korektnost.
„I když Shylock pojednává o vážných problémech, snažím se, abychom se na ně podívali jako na groteskní a směšné. Aby to byla trochu zábava. Hra říká, že máme hodně otázek a málo správných odpovědí,“říká sedmdesátiletý herec k inscenaci, jež má premiéru 27. dubna.
Hned po Listopadu jste vstoupil do politiky. Je podle vás pozice umělce v dnešní době stejně silná jako před rokem 1989? Umělci měli tehdy důvěru, byli známí, byli přijímáni veřejností, měli vliv. Dnes už nemáme totalitní režim, funkce jsou rozděleny na základě svobodných voleb, instituce jsou vybudovány. Umělec toho může ovlivnit čím dál tím méně, možná názor svých přátel nebo jistých skupin, ale nemůže něco výrazně změnit. To dnes může udělat v zásadě jen politik.
Čeští hudebníci v přímém televizním přenosu udílení cen Anděl kritizovali prezidenta Zemana a jeho snahy o užší spolupráci s Čínou. Zaznamenal jste tu kauzu? Zprostředkovaně, měl jsem představení v Bratislavě, takže jsem to neviděl. Myslím, že politika by neměla podléhat emocím. Je otázka, jestli takový protest na kulturní či sportovní akce patří. Ta hranice je docela křehká, ale já spíš myslím, že nepatří. Víte, když jsme neměli demokratické instituce a svobodné volby, tak bylo zcela správné, že se umělci bouřili a protestovali. Nejsem si ale zcela jist, zda se mají diváci, kteří přišli k televizi kvůli něčemu úplně jinému, zabývat tím, zda váš pan prezident něco s Čínou přehnal, či nepřehnal. A také si myslím, že je potřeba rozlišovat, co je byznys, co politika a co lidská práva.
Pět let jste vedl na Slovensku soukromou televizi. Jako řediteli by vám takový večer nevadil? V soukromé televizi platí trochu jiná pravidla. Navíc to byl přímý přenos, rozhodně bych ho nezastavil a nedělal z toho žádné závěry. Nicméně pokud by takový večer vzbudil kontroverzní diskusi, tak proč ne? Je svoboda, a když lidé mají nějaký názor, ať ho projeví. Teď jde jen o to, jak zareaguje veřejnost. A můžeme diskutovat, jestli je to správné právě v takovém pořadu.
Plnil tedy před rokem 1989 umělec více funkci šiřitele informací a názorů, jakési hlásné trouby? Plošně se to říci nedá. Spíš byl tlak, aby se umění stalo jakousi ideologickou pěstí komunistické strany. Kultura se zneužívala, aby veřejnosti potvrdila, že kroky k budování šťastných zítřků jsou správné.
Vy osobně jste někdy za minulého režimu narazil? Koncem roku 1975 mne lámali ke spolupráci s StB. Když jsem to odmítl, vzali mi pas. Měl jsem ale štěstí, že se za mne zaručil ministr kultury Miroslav Válek. Asi tři nebo čtyři roky podepisoval záruky, abych mohl do zahraničí, že se budu chovat, jak se na socialistického občana patří. Nakonec jsem vrátil titul zasloužilého umělce, ale to už bylo v devětaosmdesátém.
Rušili nám spoustu představení, klidně i na generálkách. Těch zásahů bylo hodně i ve filmu či televizi. Úplně absurdní případ se stal v osmdesátých letech, když jsem hrál nacistu Eichmanna. Připadal jim tehdy na esesáka ztvárněný příliš lidsky, tak hru zakázali. V našem Divadle na Korze, které lze srovnávat s Činoherním klubem té doby, jsme vždy hledali nějakou metaforu, spojitost se současností. Následný svobodný smích režim dráždil. Doba byla úplně jiná, divadlo pak muselo po devětaosmdesátém úplně změnit svou funkci.
A našlo nějakou novou? Pořád ji hledá. Ztrácí, nachází, ztrácí, nachází... Ale to už jinak nebude, musí hledat identifikaci s divákem. Jelikož je svoboda, tak už nemusíme používat politické metafory. Ale na druhou stranu se nabízí otázka, zda nyní opravdu nazýváme věci pravými jmény.
O tom je právě Shylock. Nejsme tak zcela schopni si poradit s politickou korektností. Postava Shylocka se po čtyřech stech letech objeví a my s tím máme problém. Co je korektní? Co není? Co je funkce umění a co ne? K čemu je nám svoboda, která nám skrze předsudky a eufemismy brání říci pravdu? Začínáme podléhat autocenzuře, protože se bojíme, že bychom se něčeho či někoho dotkli. Co už je rasismus, antisemitismus, antifeminismus a co ještě umění?
Ale abych citoval autora hry Marka Leiren-Younga: „Mark Twain byl jedním z nejliberálnějších autorů své doby a dnes je rasista, protože v Huckleberry Finnovi použil slovo negr.“Co s tím teď uděláme? Budeme pálit knížky? Vytrhávat urážlivé listy z dramat? To je problém, se kterým se dnes potkáváme. Jsme vůči sobě dost pokrytečtí.
Autor ve své hře z roku 1996 cílil na přílišné našlapování okolo antisemitismu. Dá se to nasadit i na dnešní dobu? Nepochybně, antisemitismus je jen taková rozbuška. Když je nějaký zloduch, který je zároveň Žid, prohlášen za zloducha, tak je to antisemitismus. Ale když ten zloduch Židem není, tak je to v pořádku a může být zloduch. A na tom stojí dnešní problémy s muslimy, Romy nebo vůbec jakoukoli menšinou.
Radši to odsuneme, nazveme to jiným jménem a myslíme si, že problém jsme vyřešili. Nevyřešili, stále je tady a roste. Vznikají nám komunistická nebo nacistická seskupení radikálního charakteru, která chtějí rychlá řešení.
Teď tu máme problém s imigranty. Když někdo utíká, aby si zachránil život, tak bychom asi měli pomoci. Řecko to nezvládá a zejména část postkomunistické Evropy říká, že nejsou třeba žádné kvóty. Mluví se o tom, co by se mělo a nemělo, aby se to nestalo. Když hoří dům, tak musím hasit a pak teprve mluvit o prevenci. Nyní se to děje, uprchlíci jsou tady. A na to jsem já od politiků, kteří jsou proti kvótám, žádný recept neslyšel.
Co tedy dělat?
Řeknu jen zásadní věc, postup Evropské unie musí být jednotný. O vše dobré i špatné se musíme podělit. I v tom je hodně alibismu. Politici se jinak chovají, když jsou na společných jednáních, a jinak doma, kde tu situaci zneužívají a tváří se jako zachránci. Mně se jeden komunistický funkcionář, na kterého jsem si během listopadových událostí stěžoval, ptal, zda vím, kolik umělců zachránil. A já mu na to řekl: „No ale vy jste je nejdříve ohrozil, nebýt vás, nebyl by důvod zachraňovat.“Tyhle asociace mi naskakují, když někdo tvrdí, že nás zachraňuje, a vytváří pocit, že nám kvůli migrantům hrozí bezprostřední nebezpečí. Přitom ani ne- jsme na jejich trase. Prostě přizpůsobují argumenty tomu, aby se z toho stala ideologie, která umožňuje upevňovat si moc a vliv.
O Slovensku se nyní mluví v souvislosti s nástupem extremistů okolo Mariana Kotleby. I tohoto problému politici využívají, aby se dostali k moci. Jsme skutečně tak ohroženi extremisty? Na Slovensku jich nyní máme osm procent, dokonce sedí v parlamentu. U vás mají zase dlouhodobě přes deset procent komunisté. Na fašistický či komunistický extrém je třeba upozorňovat a dělat vše pro to, aby dál nesílil. Extrém je ale přirozenou součástí všech demokracií na světě. Argument, že nás nyní ohrožuje víc, je falešný, nás ohrožuje někdo jiný.
Koho tím myslíte konkrétně? Stranu Směr? Tím myslím stranu, která je na Slovensku v parlamentu už třetí období. Je to nepochybně pokrytecká skupina obchodníků, kteří ukradli sociálnědemokratický plášť, protože se v něm mnohem lépe získává podpora, aby mohli realizovat své ekonomické zájmy. Jsme oligarchická demokracie.
Když se podíváme na novou vládní koalici (Směr, SNS, Síť, Most/Híd), vidíte tam nějaký posun? Zatím nevidím nic. Říkají, že potřebují sto dnů. Ale sto dnů není třeba k tomu, aby se konečně začali stíhat podezřelí ze zlodějin a korupce. Dokud tam zůstanou lidé, kteří to osm let kryjí, nic se nestane. A abych byl konkrétní, příchodem jedné ministryně spravedlnosti, jednoho ministra dopravy a jednoho ministra zemědělství se nic nezmění. Když zůstane vnitro, předseda vlády, prokurátor, znefunkčnělé soudnictví a nezměněná policie, velkou perspektivu nevidím. A proto říkám, že tohle je větší hrozba. Osmadvacet procent se tváří, že nás musí zachránit před osmi procenty extremistů. Těch osm procent nás neohrozí, ani kdyby to byla militantní jednotka.
Po neúspěšné kandidatuře na prezidenta vám nevyšel ani boj o bratislavského primátora. Nechybí vám v politické kariéře ten pomyslný vrchol? Už od volby prvního slovenského prezidenta mne bližší i vzdálenější okruhy tlačily k tomu, abych kandidoval. Vždy jsem odmítal. Po té sérii prezidentů, co jsme měli, jsem tomu ale podlehl. A když jsem viděl seznam kandidátů včetně Roberta Fica, řekl jsem si, že bych z nich nemohl s klidným svědomím vybírat. Tlaky sílily, tak jsem se dva měsíce před volbou rozhodl. Technicky jsem to podcenil, celé Slovensko už bylo tou dobou oblepeno billboardy.
Nejsem kariérní politik, své funkce jsem v roce 2002 opustil dobrovolně, mohl jsem tam sedět dodnes. Funkce prezidenta by pro mne nebyla mávání na recepcích, předávání vyznamenání a jízda limuzínou. I kdybych neměl ústavní pravomoc, mohl jsem ledacos demaskovat, konkrétně pojmenovat problémy. Mělo to smysl.
A primátor byla následně povinná jízda, když jsem vyhrál první kolo prezidentských voleb v Bratislavě, všichni říkali, že to teď nemůžu vzdát. I když se to nepovedlo, neberu to jako neúspěch. A vím jedno – tu šanci jsem nabídl a nikdy mi nikdo, ani já sám, nebude moci vyčítat, že jsem to nezkusil.