Mrak padl, komunisté mlčeli

Teprve tři dny po nejvážnější havárii v historii mírového využití jaderné energie přinesla televize zprávu, co se v Černobylu stalo

Devětadvacátý duben 1986, úterý. Noční zprávy Československé televize vysílají krátkou zprávu o havárii jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu. Následující den se kratičká zpráva protlačí i do novin. „Rada ministrů SSSR včera oznámila, že na černobylské jaderné elektrárně došlo k havárii. Je první tohoto druhu v SSSR. V jiných zemích došlo k podobným incidentům nejednou,“píše Svobodné slovo a informace doplní poznámkou, že v USA bylo jen v roce 1979 zaznamenáno 2 300 havárií, poruch a závad.

Editor vydání umístil tyto věty do dolního rohu druhé strany deníku a obklopil je kratičkými články o americkém zbrojním průmyslu či o zahradníkovi pojídajícím šneky.

Ve chvíli, kdy je lidé četli, však už bylo de facto největší nebezpečí pryč. Od havárie uplynuly čtyři dny a radioaktivní mrak, který do ovzduší vynesl výbuch reaktoru, opouštěl území ČSSR.

Mocenský aparát kontrolující oficiální média celou dobu mlčel. „Je nechvalným znakem té doby, že k méně vědoucí menšině Evropy patřili občané socialistických států. Poláci, Maďaři, Rumuni a do značné míry i Rusové, Ukrajinci a Bělorusové. K těm téměř nevědoucím pak patřili právě občané Československa,“říká Miroslav Vaněk z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.

Největší a utajená Tragédie z 26. dubna 1986 vzbudila obavy v celé Evropě. Jak se brzy ukázalo, byly oprávněné, neboť šlo o nejvážnější havárii v historii mírového využití jaderné energie.

Československá vláda však i po zveřejnění první, zcela nedostačující zprávy dále mlčela. Důležitější než obavy lidí byly pro ni oslavy Svátku práce 1. května. Úsek informací, který byl součástí vládní havarijní komise sestavené právě ten den, si přitom vytyčil jediný hlavní cíl: předejít davové psychóze.

Od té chvíle se tuzemská média, fakticky řízená ústředním výborem komunistické strany, ve zpravodajství doslova předháněla. Objektivních informací se však lidé nedočkali. Havárie byla vykreslována jen jako nicotný incident.

„Média situaci hodnotila jako nijak dramatickou, přičemž odhalovala jen buržoazní antisovětskou a antisocialistickou hysterii, především ze strany Rakouska a NSR, jejíž snahou bylo zpochybnit bezpečnost československých jaderných zařízení a celý československý jaderný program,“popisuje Vaněk.

To mělo dezorientovanou veřejnost uklidnit. Jenže komunistická propaganda si náhle uvědomila, že přemíra předkládaných informací o haváriích západních jaderných elektráren ve světě může zároveň vyvolat odpor veřejnosti k jejich plánované výstavbě v ČSSR. Tehdy totiž existoval plán, že do dvaceti let by v každém kraji stála jedna „atomová katedrála“.

Přes veškerou snahu státních orgánů zabránit hysterii však neinformovaní Čechoslováci panice přirozeně propadali. Zároveň se kvůli mlžení vlády prohlubovala nedůvěra jak ve sdělovací prostředky, tak i v mocenský aparát. I proto bylo třeba oficiálního vystoupení. Nebylo totiž možné utajit, že se obávaný radioaktivní mrak přes území ČSSR skutečně přehnal. Od 30. dubna do 7. května dokonce třikrát.

Až dvanáct dnů po havárii, 8. května, vystoupila v rozhlase hlavní hygienička a přiznala, že naměřené hodnoty radiace jsou sice vyšší, než bývá obvyklé, přesto mnohokrát nižší, než aby ohrozily lidské zdraví. Tím státní orgány poprvé připustily, že vůbec k nějakému zvýšení radiace došlo, přestože obdobná varování Západu z předchozích dnů doposud označovaly za nepřátelskou kampaň.

A ačkoli hygienička zakončila své vystoupení slovy: Občané nám musí věřit, přesně to se nestalo. Naopak. Lidé vládě nevěřili a sháněli informace, kde se dalo. V první řadě v zahraničí, především v západních, ale i polských či maďarských médiích. Výzkum veřejného mínění z toho roku dokonce přinesl šokující zjištění: téměř polovina občanů se při ochraně před „neexistujícím“radioaktivním spadem řídila doporučeními, která vysílala západoevropská rádia. Z pohledu režimu to byl „ilegální“čin.

Pro lidi to byla zrada Českoslovenští komunisté před třiceti lety vsadili na taktiku vyčkávání, zastírání či zlehčování víc než jiné „bratrské“režimy. Rádiový signál ze Západu moc rušila, informativní letáky rozšiřované v jižních Čechách rakouskými Greenpeace ničila. A to vše zřejmě jen proto, aby neutrpěla prestiž socialismu.

Pro lidi to však byla zrada. Naděje, které vkládali do Gorbačovovy perestrojky a s ní spojené glasnosti, zdejší režim až příliš nápadně zadusil. „Informace ze západních médií se šířily ústním podáním a vyvolávaly nejen obavy, ale likvidovaly i poslední zbytky důvěry, kterou mohl průměrný občan k vládě chovat. A vědomí, že ‚oni‘ nám lžou, nezůstalo omezené jen na Černobyl. Rozprostřelo se prakticky na všechny informace, jež poté oficiální orgány prezentovaly,“říká Vaněk.

Na jaře 1986 se tak mnohem výrazněji než kdy jindy ukázalo, jak je zatajování informací v jedné z nejzamořenějších zemí Evropy nezodpovědné a jaký může mít na autoritativní režim dopad.

V dalších letech, která po Černobylu následovala, se to projevilo nadmíru.

Téměř polovina občanů se řídila radami získanými ze Západu.