Na místě hrůzy turisté září (nadšením)

Ukrajina by chtěla kolem Černobylu vytvořit světově ojedinělou biosférickou přírodní rezervaci

Luboš Palata redaktor MF DNES

Vcentru Kyjeva se s tím setkáte na každém kroku. Výlet do Černobylu je stejně obvyklou součástí návštěvy ukrajinského hlavního města, jako je třeba v případě polského Krakova cesta do solných dolů Wieliczka či bývalého nacistického koncentračního tábora v Osvětimi.

Černobyl, když zůstaneme u srovnání s Wieliczkou a Osvětimí, je tak trochu kombinace obojího. Hrůzné i krásné a zajímavé místo zároveň.

Dnes je výlet na místo tragické havárie součástí masové turistiky. Nebylo to tak vždycky. Ještě před deseti lety, kdy jsem se tam z Kyjeva vydal, šlo o trochu výjimečnou a také o dost dražší atrakci.

Nyní vám na jednodenní výlet z Kyjeva stačí osmdesát euro, tedy kolem dvou tisíc korun, a stihnout se to dá mezi ránem a večerem. Dvoudenní zájezdy pak skýtají možnos ve městě Černobyl, podle ně- hož je osmnáct kilometrů vzdálená jaderná elektrárna pojmenována, dokonce i přespat.

Je to výlet jako každý jiný - tedy kromě důkladné kontroly dokladů při vstupu a kontroly radiační při odchodu ze zóny. Patří k němu návštěva „domorodců“- starců a stařen, kteří nedbali varování a do svých vesnic v zamořeném pásmu kolem elektrárny se vrátili a žijí tu vcelku spokojeně už mnoho let.

Úplně bez lidí nebylo okolí elektrárny nikdy. V roce 1997, kdy byla v Černobylu delegace prezidenta Václava Havla, vyráběl elektřinu ještě jeden blok elektrárny, kde na směny a pod lékařským dohledem každodenně pracovaly stovky zaměstnanců.

Ani o necelých deset let později, kdy se připomínalo 20. výročí katastrofy a Černobyl se začínal otevírat prvním turistům, nebyla elektrárna a její okolí mrtvou zónou.

„Atomová elektrárna je jako důl na uhlí. Nejde prostě přijít, otočit klíčkem, vypnout to a odejít,“vysvětloval tehdy naší skupině návštěvníků Černobylu ukrajinský průvodce Maxim, když nás v zakázané zóně míjel autobus pracovníků elektrárny.

Nejoblíbenější Maximovou „zábavou“- a také turisty nejžádanější atrakcí - bylo vyhledávání míst, kde jeho pípající dozimetr ukazoval co největší radiaci. Nejlepší to bylo na haldách grafitového odpadu, které vznikly při hašení vybuchlého reaktoru. Tam dozimetr ukazoval ty největší hodnoty a Maxim se tam hrdě nechal zářícími (nadšením) turisty fotit. Na mnoha hromadách suti, kterou po výbuchu v roce 1986 odklízeli ukrajinští požárníci mnohdy doslova holýma rukama, byla radiace překvapivě větší než přímo u vybuchlého a pak betonem zalitého čtvrtého bloku elektrárny.

Krásná příroda i nové Pompeje Tehdy před lety nevypadal sarkofág v sousedství vlastně ještě stále fungujících byť odstavených jaderných bloků nijak mimořádně. Dnes je situace jiná, protože betonový sarkofág začal kvůli stále probíhající jaderné reakci v troskách elektrárny pukat, a tak nad ním vzniká další nový obří ocelový kryt, který by měl okolí reaktoru ochránit na další desítky let.

To, co zůstalo stejně působivé dodnes, je opuštěné město Pripjať, jež je od vybuchlého reaktoru vzdáleno na pouhý kilometr. Panelákové sídliště, v němž tehdy v roce 1986 žilo padesát tisíc lidí, připomíná takové liduprázdné Pompeje atomového věku konce 20. století.

Pripjať byla stavěna jako vzorové sovětské město. V komunistickém systému tu měli preferovaní zaměstnanci jedné z největších atomových elektráren v Sovětském svazu na svoji dobu luxus. Krytý bazén, školy, lunapark, sportoviště, knihovnu.

To, co zvenčí vypadalo netknuté, bylo už před deseti lety do velké míry vyrabované. Ani vysoká úroveň radiace nezabránila lidem, aby odsud ukradli všechno, co se dalo odnést, uříznout nebo odmontovat. Nábytek, topení, zařízení koupelen, kovové zábradlí, výtahy, to všechno si zloději dokázali po roce 2000, kdy přestalo být okolí Černobylu hlídáno, z Pripjati odnést. V posledních letech je to prý už o něco lepší, takže „památky“, které na dobu výbuchuv Pripjati zbyly, nemizí tak rychle.

Zázraky přírody K překvapení vědců, pro něž je elektrárna Černobyl a radiací zamořené okolí jednou velkou laboratoří, se příroda vzpamatovala poměrně rychle. Už v polovině 90. let bylo do oblasti pokusně vypuštěno stádo divokých koní. Dařilo se jim velmi dobře a jejich původně nevelké stádo se rozrostlo na mnoho set kusů. Podobné je to i s obrovskými stády jelenů, divokých prasat, losů a smečkami vlků. Nikdo tu zvěř nestřílí. I proto, že maso není jedlé.

Ukrajinské vědce a úřady vedl tento výsledek k návrhu vytvořit v méně zasažené zóně na 230 tisících hektarech biosférickou přírodní rezervaci. Měla by zajistit zachování výjimečného přírodního bohatství, jež se tu za 30 let od výbuchu postupně vytvořilo.

Do menší části dosud uzavřené oblasti by se pak mohli vzhledem ke snižující se radiaci znovu začít vracet lidé a také by tu mohla být zkušebně povolena v omezené míře i zemědělská výroba. Uvažuje se tu i o výstavbě obří sluneční elektrárny.

Nejméně tisíce mrtvých Přestože se Ukrajinci naučili za poslední léta prodávat návštěvu Černobylu jako turistickou atrakci, nemění to nic na tom, že pro Ukrajinu zůstává výbuch reaktoru v roce 1986 jednou z největších tragédií v dějinách země. Bezprostředně po výbuchu a záchranných pracích zemřelo na nemoc z ozáření přes padesát lidí, většinou požárníků a vojáků, ale také dětí z Pripjati.

Celkový počet obětí nemocí způsobených výbuchem a radioaktivitou je podle deset let starého odhadu Světové zdravotnické organizace nejméně 4 000. I to je však podle mnoha odborníků malé číslo a hovoří se o 30 až 60 000 lidí, kteří zemřeli na nemoci, jež mohla vyvolat radioaktivita uniklá po výbuchu. Čtvrt milionu lidí také muselo, většinou navždy, opustit své domovy kolem Černobylu.