Šablona dětem nepomůže

Výchova a vzdělávání nové generace je u nás v Česku lákavé politické zboží. Stále se něco mění, ruší a zavrhuje.

Českem nyní hýbá vlna inkluze a integrace ve školství. Nasypeme handicapované děti do škol, přichází „doba asistentů“. Omluvíme se Evropě za existenci speciálních škol a za to, že jsme dokázali v praktických školách vzdělávat i děti, které by se na základních školách utrápily. Vyhlásíme rovnost příležitostí pro všechny.

Stejně jako děti zdravotně znevýhodněné se bohužel kartou v rukou politiků stávají i děti, které vyrůstají bez rodičů. A odborné problémy se házejí do volebních gulášů.

Přichází „doba pěstounů“

V oblasti náhradní rodinné péče vhodili státní úředníci jablko sváru mezi instituce, které spolu doposud dokázaly existovat po celá desetiletí. V Česku máme škálu zařízení, která se vzájemně doplňují a spolupracují, když biologické rodiny dětí selžou. Dětské domovy, pěstounské rodiny, vesničky SOS, adoptivní rodiny, Klokánky, domy na půl cesty, motivační programy pro dospívající děti z dětských domovů. Teď se ovšem někteří ministři, aktuálně Jiří Dienstbier, chystají nasypat děti z dětských domovů i děti trpící životem v těžce nefunkčních rodinách rovnou do pěstounských rodin. Byla vyhlášena „doba pěstounů“.

Kdo se pohyboval v oblasti náhradní rodinné péče, ten si přeje zastavit čas, který běží dítěti opuštěnému nebo odebranému z rodiny. A najít mu co nejrychleji jinou přátelskou náruč, která ho přijme. V životě jdou však věci někdy nesnesitelně pomalu. Rodičů-pěstounů, kteří chtějí prokázat službu dítěti a nikoliv sobě, je jako šafránu.

Tak jako se pro děti s různým stupněm nadání nebo handicapu hledá ve škále škol ta, kde bude dítě úspěšné, tak se musí nejpřijatelnější náhradní cesta hledat i pro každé dítě, které nemůže vyrůstat ve své rodině. Musíme hledat nejlepší řešení pro dítě, nikoliv nejvyšší kartu, která v politické hře přebije všechny ostatní.

Dítě se do náhradní péče dostává v různém věku, s různou mírou psychického nebo zdravotního oslabení, z nejrůznějšího prostředí. Neexistuje šablona, podle které by se dal další život konkrétního dítěte zařídit. Pokud ji naši politici a vysocí úředníci spatřují v osobách pěstounů (a to se ještě nedohodli, jestli krátkodobých, dlouhodobých nebo profesionálních), je to velmi riskantní experiment. V případě jednostranné podpory přechodných pěstounů je navíc třeba upozornit, že při nedostatku pěstounů trvalých nebudou mít děti kam z přechodných pěstounských rodin odcházet. Případně hrozí, že se budou vracet do svých vlastních selhávajících rodin.

Výmluvné svědectví o závažnosti celé problematiky podávají statistiky příčin, proč jsou děti z rodin odebírány: zanedbávání a nezájem rodičů o děti, alkoholismus a jiné závislosti, fyzické týrání, sexuální zneužívání. Zbavit děti následků prožitých útrap je obrovský úkol. Proto tvorba systému výchovy dětí odebraných z rodin nemůže být primárně úkol pro politiky ani pro neziskovky v politickém kabátku, ale pro zkušené odborníky několika profesí. Služba, nebo medvědí služba? Americký prezident Barack Obama přijel do Británie pomoci táboru těch, kdo odmítají odchod země z EU. Jeho článek na toto téma v listu Daily Telegraph ale vyvolal značnou nevoli. Byl obviněn z pokrytectví, protože takovou hrůzu, jakou dnes Unie představuje, by si prý jistě sám doma v USA nepřál.