Shakespeare nám buď milostiv

Dnes uplynulo přesně 400 let od smrti Williama Shakespeara, všeobecně pokládaného za vůbec největšího dramatika všech dob. Čím nás jeho hry pořád lákají a oslovují?

Vsouvislosti s Williamem Shakespearem, nejhranějším a nejuctívanějším dramatikem současnosti i minulosti, zarazí několik věcí hned na počátku. Jsou to například náměty jeho her, neobyčejně krvavé a logice běžného lidského chování notně vzdálené příběhy. O jejich dobové podmíněnosti ani nemluvě.

Tak třeba Romeo a Julie: příběh dvou čtrnáctiletých dětí, které se potkají, zamilují, hned se spolu vyspí a pak jeden po druhém spáchají – spíš v pubertálním vzdoru nežli v osudové lásce – sebevraždu. Hamlet, mladík se vyrovnává s vraždou otce vskutku po svém: pomstí smrt svého otce spíš předstíraným šílenstvím, nebo odesláním snoubenky do kláštera? Nakonec své přemítání, zda náhodou nespáchat sebevraždu, rozhodne očekávaným způsobem. Othello je příběhem spalující žárlivosti, Macbeth zas líčí – vedle nesmírně krvavého boje o moc pod vlivem ženských ambicí – především pověrčivost, jejíž intenzita má pro hlavního hrdinu fatální následky. A co třeba Kupec benátský, antisemitská hra o krvelačném a nenasytném židovském lichváři?

Genialita v překladu

Kdyby dnes psal nějaký autor – lhostejno jestli hry, romány nebo třeba, což by asi odpovídalo nejvíce, scénáře k televizním seriálům v shakespearovském stylu, na jeviště ani obrazovku by se s takovými náměty ani nedostal. Co hůř, nedočkal by se ani grantů, stipendií či cen, daleko spíš by si pro něj přišla mravnostní policie.

Každý gymnazista musí přečíst nebo zhlédnout Romea a Julii, ale nakolik všem vychovatelům dochází, že to není zrovna příkladný příběh odpovědné dospělé lásky? Jistě, umění má právo na licenci a chraň bůh, aby bylo všechno míněno jako poučná a výchovná literatura pro mládež. O tom, že forma rozhoduje, věděl své nejen Shakespeare, který zaobalil své drastické morytáty do půvabných vzletných veršů, ale třeba i učitel a masový vrah George Camel z rozkošné české komedie Čtyři vraždy stačí, drahoušku, který nemohl nalákat své žactvo k velikánu Shakespearovi, tak jeho hry přetavil do komiksů.

Je to právě schopnost fungovat v překladech, která zakládá Shakespearovu geniali- tu a dlouhou posmrtnou kariéru, kterou už dnes nemůže asi vůbec nikdo ohrozit. Nemyslí se tím jen překlady jazykové, i když ty stojí na začátku: jen v češtině existují desítky verzí Shakespearových her a další generace překladatelů dorůstají. Obdobná situace je samozřejmě také v němčině, ruštině, francouzštině.

Díky přizpůsobování současnému jazyku může ožívat Shakespeare na jevištích celého světa znovu a znovu. Paradoxně nejtěžší situaci tak má v rodném jazyku. V anglicky mluvících zemích se z důvodů jazykového purismu obvykle uvádí neupraveně, v historickém tvaru: tudíž mu běžní diváci, na rozdíl od českých, německých nebo francouzských souputníků, ani jazykově nerozumějí.

Druhou rovinou jsou překlady kulturní, neboli schopnost Shakespearových děl fungovat i v jiných médiích než jen v divadle či v knize.

Většina jeho her byla zpracovaná jako balet, opera či muzikál: mnohdy ne jednou. Existují pochopitelně filmy, televizní adaptace, rozhlasové verze, seriály, ale i zmíněné komiksy a nejrůznější převyprávění. Ačkoli u některých adaptací se lze právem ptát, nakolik zůstalo něco z původní látky (všeobecně známo je, že na příběhu u Shakespeara tak nezáleží, koneckonců sám je přebíral ze starších zdrojů, jeho hry jsou spíš amalgámy všeho, co šlo kolem a hodilo se, než originálními kusy), minimálně značka či chceme-li duch slavného dramatika přežívá.

Souboj o diváka

Druhým zásadním poznatkem, začneme-li se zabývat Shakespearem, je skutečnost, že velký dramatik a divadelník byl také – nebo především – velký obchodník. Jak by taky nebyl – divadlo tehdy vypadalo o dost drsněji než dnes a o v tichu sedících soustředěných divácích ve slavnostním oblečení, kteří se nechávají obohatit hlubokým estetickým zážitkem, si divadelníci alžbětinské doby mohli nechat leda zdát. V hledišti běžně probíhaly rvačky, diváci se hlasitě bavili, přicházeli a odcházeli, popíjeli a jedli. Herci se museli skutečně snažit, aby je zaujali. Když už se jim podařilo je nalákat dovnitř – divadla fungovala samozřejmě bez dotací v dnešním slova smyslu a byla existenčně závislá na návštěvnících.

Vedle vzájemné konkurence mezi divadelníky se museli přetahovat o pozornost s celou řadou dalších kejklířů a vykuků – například palčivou konkurencí Shakespearova divadla Globe byly vedle probíhající zápasy psů.

Není od věci nechat se poučit dobovým svědectvím. Jediným Čechem, který prokazatelně navštívil The Globe a viděl tak Shakespeara v akci, byl Zdeněk Brtnický z Valdštejna. Zanechal o tom rovněž svědectví v cestopise, který je pro své kvality popisu života v alžbětinské Anglii ceněn i britskými historiky.

Pozoruhodné je, že v téže době navštívil Londýn také další Čech, císařský důstojník, voják a dobrodruh Jindřich Hýzrle z Chodů (1575–1665). Ten podle všeho dal před divadlem přednost právě zápasům psů. Ve svých pamětech Hýzrle, který byl v Londýně poprvé v roce 1607, naznačuje, že konkurence byla značná i mezi divadelníky: „Kdo pak chce po kratochvíli jíti, ten najde každej den (kromě neděle Páně) v pěti, šesti místech jednu pěknější než druhou komedii.“Neboť Hýzrla evidentně lákaly jiné kratochvíle, nechal všechny pěkné komedie ladem – o Shakespearovi explicitně se nezmiňuje – a vyrazil na zápasy: „Nechce-li tu jíti, může jíti, kde se jeden pes s nedvědem nebo s zubrem potejká. A vo velký peníze řezníci na svý psy jeden proti druhému se zakládají, jakož jistě statečný psy mají. Opět každodenně se může také viděti kohouty se štípati nebo potejkati, kdež také mnozí třebas 100 korun na jednoho kohouta proti druhému se zakládati smějí.“

Ironie života

Jedna z věcí, která nepochybně, kromě Shakespearových literárních kvalit, zásadně přispěla k jeho posmrtné slávě a dlouhému trvání úspěchů jeho her, je i proměna charakteru divadelního repertoáru. Z hlediska dějin divadla totiž žijeme v anomální době, kdy většinu uváděných her netvoří nová díla našich současníků, ale uznávané klasické kusy dávno mrtvých autorů – antických, renesančních či tvůrců z 19. a 20. století. To v Shakespearově době ani nikdy předtím nebylo, proto byli ostatně tehdejší dramatici – Shakespeara nevyjímaje – tak plodní. Svá díla nepsali pro věčnost, ale pro okamžité použití. Často jednorázové.

Je trochu ironií života, že na jedno použití psané hry se i stovky let po vzniku běžně uvádějí. S tím samozřejmě souvisí i způsob, jakým se dnes hrají – má-li být divadlo živé, těžko ho předvádět jako historickou kuriozitu; nejrůznější požadavky hrát třeba Shakespeara „jako tenkrát“, čímž se myslí především renesanční kostýmy, tak míří zcela mimo. O pozornost svých diváků a o výdělek musí divadelníci dnes bojovat možná o něco méně drasticky, o nepochopení mezi umělci diváky však pořád není nouze. jsem za to placen, a ne špatně.“

Ze Sněmovny se příští týden povalí „Proudy dobra a hojnosti“. Tedy samozřejmě ne ve skutečnosti, je to jen název výstavy obrazů Radovana Krause, která se bude konat ve sněmovním atriu.

Před legislativním stachanovcem Martinem Plíškem z TOP 09 jsme už na tomto místě varovali. Jen za poslední týden ohlásil další dva nové zákony – o odebrání náhrad zákonodárci ve vazbě a o snížení věku trestní odpovědnosti mladistvých. Pokud mu vydrží aktuální forma, stihne Plíšek do konce volebního období sepsat ještě zhruba 140 zákonů. Pánbůh nás netrestej!

Během cesty po Karlovarsku navštívil prezident i městečko Chyše. A žokej Josef Váňa, který tam dělá místostarostu, pak líčil, jak připravil na radnici přípitek: „Chtěli jsme si připít, ale nestihli jsme to. Pan prezident tu skleničku vypil dřív, než jsme si ťukli.“

Před pár dny jsme publikovali podezření, jestli si hnutí STAN neuspořádalo svůj sjezd v „Babišových“Průhonicích jen proto, že už je o jeho dalších námluvách rozhodnuto. Předseda Petr Gazdík nás ale upozornil, že hnutí mělo všechny své sjezdy v Průhonicích. To však může znamenat dvojí: buď Gazdík opravdu není takový pletichář, anebo je naopak pletichář gigantický – a věděl to všechno už od začátku.

Poslanec ODS Radim Holeček si naběhl. Ač ho sám jako správný konzervativec nepodporuje, požadoval ve Sněmovně, aby komora konečně projednala zákon o adopcích dětí u homosexuálních párů. Při uvádění zákona ale použil pojem „lesbičky“, což rozlítilo všechny lesby světa, protože nic tolik lesbu nerozhodí, než když jí označíte za lesbičku.