Bavoráci? To jsou přece úplně normální lidi!
Jaroslav Rudiš
Sedíme v našem městečku v hospodě na Zimáku, jak se téhle knajpě říká, a pijeme pivo. V televizi běží fotbal. Nevíme, kdo s kým hraje, a dost možná to neví nikdo. Všichni se věnují svým půllitrům a hospodským řečem. Sedíme u stolu s mým německým kamarádem Erwinem, mým tátou a jeho známým, který už je maličko pod parou, jak to tak večer v hospodě bývá. Na Erwina se dívá trochu s nedůvěrou.
Erwin pije pivo, jí utopence a září. Na tuhle chvíli se těšil celý rok. Erwin má nás Čechy rád. Ba co víc, on náš národ úplně miluje, i když velmi dobře ví, že my Češi moc Němce nemusíme, stejně jako Poláky, a dost možná i všechny ostatní snad kromě Slováků.
Erwin ví, že Čecha zajímá nejvíc jen on sám, tedy Čech. Stačí si otevřít české noviny – důležité zprávy ze světa jsou ztracené mezi nafouknutými malichernostmi z Horní a Dolní. To mu ale nevadí. Dokonce se mu to i líbí.
Erwin čte rád Haška a Topola, pořád dokola poslouchá Buty, Psí vojáky a Priessnitz a s nadhledem sleduje to, co se děje na Pražském hradě. Když se náš prezident kymácel zmožený onou slavnou virózou nad korunovačními klenoty, hned mi volal a smál se na celé kolo. To video se stalo hitem německého internetu. A stejně tak ho pobavily rudé trenýrky, které nad Hradem chvíli hrdě vlály. To je přesně to, čemu Erwin říká „český humor“.
Naši zemi zná jako málokdo. Vyrostl v Bavorsku, kousek od hranic, a když to padlo, vyjel poznávat ten ospalý svět za železnou oponou. Teď ale žije ve Stuttgartu, a tak to do Česka má trochu dál. O to víc se k nám vždycky těší.
A tak spolu teď sedíme na Zimáku, pijeme další pivo a Erwin si objednává ještě jednu porci utopenců, které tu mají opravdu skvělé. Povídáme si německy, vtipkujeme. Probíráme politiku, pivo, muziku, knížky. Erwin ví, že je v téhle hospodě cizincem, a vypráví, že na bavorském venkově to je stejné. Všechny ty strachy. Nedůvěra. Jeho táta nikdy nebyl v Čechách, i když to na hranice měl jen pár kilometrů. A když nad Šumavou zčernalo nebe a zvednul se vítr, Erwinova babička běžela hned uklidit prádlo a domů hnala i malého Erwina. Se strachem v hlase volala: „Pozor, to je ten zlý český vichr!“
Čert ví, proč v sobě máme všichni tyhle nálepky a předsudky. Tyhle obavy před cizinci, před vším neznámým. Možná si to v sobě neseme nějak od pradávna. Když jsme z našeho městečka vyrazili na diskoté- ku do toho sousedního, byli jsme tam hned za vetřelce, co chtějí balit místní holky, a dostali jsme do kotrby. Tyhle nablblé strachy tady s námi budou dost možná napořád.
Pijeme další pivo a najednou si všimnu, jak se na Erwina celá hospoda v jednu chvíli dívá. Jak ho pozoruje, Němce v naší hospodě. Vzdělaného a světu otevřeného Bavoráka, který obdivoval Václava Havla. Když ten tenkrát v zimě umřel, tak mi Erwin také volal. Hodně ho to vzalo a ve Stuttgartu vyhlásil sám pro sebe státní smutek. Erwin si toho napjatého ticha kolem taky všimne. Ale pak se tátův kumpán najednou na Erwina rozřehtá. Nakloní se k němu přes stůl s půllitrem v ruce a chce si s ním připít:
„Pojď sem, ty kluku bavorskej! Na zdraví! Pojď sem, vždyť vy Bavoráci, vy jste úplně normální lidi!“
Erwin se směje a připíjí si s ním.
„No že jo, chlapi? Podívejte se na něj, Bavoráci jsou úplně normální lidi, no ne?“otáčí se tátův kumpán na celou hospodu a připíjí si ještě jednou s Erwinem. A pak si s ním připíjejí i ostatní. „A jak ti chutná pivo?“„Gut,“řekne Erwin. „Ale to máme u nás lepší, že jo? Řekni, že máme lepší pivo tady u nás v Čechách než u vás v Bavorsku.“
A můj kamarád Erwin, první Bavorák, kterého tahle hospoda kdy viděla, první západní Němec na Zimáku, přikyvuje, protože má české pivo opravdu rád, a objednává si hned další.
A já se snažím všem vysvětlit, že i v Bavorsku mají dobré pivo, dokonce skvělé pivo, ale nikdo mě neposlouchá. Všichni si chtějí jen připíjet naším pivem s Bavorákem.
Fotbal v televizi dávno skončil. Kdo vyhrál nebo prohrál, nikdo neví.