Ruská avantgarda není jen Chagall a Malevič
Až do konce června lze ve vídeňské Albertině zhlédnout výstavu Ruská avantgarda od Chagalla k Malevičovi. Kolem sto třiceti stěžejních děl k tomuto tématu bylo sesbíráno z celé Evropy, převážná část pochází ze sbírek Státního ruského muzea v Petrohradě.
Mohla být v Praze Je to smutné, ale je to tak. Výstavu prakticky na stejné téma, jen možná ještě dotaženější, měla v plánu pražská Národní galerie už před dvěma lety. „Na příští rok chystáme výstavu takového typu, za jakými se doposud jezdilo do Vídně: ruskou avantgardu 1915–2015. Východiskem je téma, jak se klasičtí ruští avantgardisté typu Maleviče podepsali na ruském umění 20. a 21. století,“řekla v létě 2014 v rozhovoru tehdejší ředitelka Sbírky moderního a současného umění Helena Musilová. Jenže člověk míní a vyšší místa mění. A tak Musilová už není ředitelkou a na výstavu musíme místo do Veletržního paláce do Vídně. Naštěstí na jaře překrásné a nabízející spoustu dalšího estetického povyražení v řadě svých muzeí a galerií. Třeba středoevropskou avantgardu v Belvederu včetně osmi Kupkových obrazů nebo výtvarné prolamování tabu v galerii MUMOK.
Výstava v Albertině vypovídá o dvou podstatných věcech. V první řadě o tom, jak byli ruští avantgardisté začátku 20. století „vpředu“a jak byli svébytní. Nejde jen o dva tvůrce, které kurátoři Jevgenija Petrová a Klaus Albrecht Schröder vepsali do názvu výstavy, i když jsou nejviditelnější.
Marc Chagall je bezesporu uměleckou osobností, která zasáhne nejširší záběr diváků. V Albertině jsou zastoupena některá z jeho velmi typických děl, například Houslista nebo rozlétaná Procházka, která se také stala „logem“expozice, zdobí její plakáty i tradičně luxusně vyvedený a za velmi slušnou cenu prodávaný dvojjazyčný katalog.
Z války do traktorové dílny Ovšem skutečnou hvězdou je tu Kazimir Malevič. Nejen proto, že zde najdeme jeho špičková a přelomová díla, jako je Červený čtverec, Černý čtverec nebo Suprematismus, ale i proto, že jeho rukopis právě ze suprematistického období, tedy geometrické tvary v abstraktních kombinacích a barevné škále, je opravdovým darem Ruska dějinám světového umění.
Právě na Malevičově příkladu lze také zdokumentovat druhý pozoruhodný rys výstavy tak, jak je uspořádána. Totiž často skutečně až fatální změny v malířském projevu některých tvůrců, často v průběhu pár let. Malevič prošel několika obdobími a většinou si zachovával svoji osobitost. Jeho Portrét umělcovy ženy z roku 1933 je nicméně evidentním ohlasem portrétů italské renesance. Jako by obraz maloval někdo úplně jiný.
A podobný případ je i Pavel Filonov. V letech 1913–15 autor velkoformátových, velmi temných až bezvýchodných výjevů Znovuzrození intelektuála nebo Německá válka, a o patnáct let později malíř sice ještě nepovrchní, nicméně jednoznačně socrealistické Traktorové dílny.