Žil jsem život Mercuryho
Osobní tajemník rockové legendy Peter Freestone v Olomouci spolupracoval na baletu Queen
Pracoval jako garderobiér londýnského Královského baletu, díky čemuž si ho všimla na konci 70. let minulého století ikona rockové hudby Freddie Mercury. Přes deset let pak dělal frontmanovi kapely Queen osobního tajemníka. Nyní se jedenašedesátiletý Peter Freestone k baletu vrátil. A to v Olomouci, respektive v Moravském divadle, které s jeho přispěním uvedlo premiéru baletní inscenace Queen – The Show Must Go On.
Peter Freestone jako spoluautor libreta. Je to nové spojení? Ano, byla to moje první zkušenost. Vypadá to ale, že u jedné inscenace nezůstane. Před časem mě totiž oslovil jeden český dramatik, který chystá činoherní představení o Freddieho životě.
Jak jste se vůbec dozvěděl o tom, že šéf olomouckého baletního souboru Robert Balogh uvažuje o uvedení celovečerní inscenace věnované Queenům? Robert mě před dvěma lety pozval prostřednictvím fanklubu Queenů do Olomouce na představení The Beatles & Queen. Při té příležitosti mi řekl o svém plánu.
V čem spočívala vaše role? Jako první jsem pomáhal sehnat autorská práva k písním, což je poměrně těžké. Podařilo se to díky tomu, že lidé z managementu Queenů vědí, že bych se nikdy nepropůjčil k něčemu, co by mohlo kapelu či Freddieho vykreslit ve špatném světle. Velkým plusem ale bylo i to, že Moravské divadlo inscenací podpořilo nadaci na podporu boje proti AIDS, která byla založena s využitím Freddieho jména po jeho smrti. Každopádně olomoucké představení je jedno z mála, které je legální, má souhlas s použitím písní.
Co choreografie, výběr skladeb? Seznam skladeb mi dal Robert Balogh, já je pak poskládal za sebe tak, aby se z nich dal vytvořit příběh. Pořadí jsme ale nakonec museli ještě jednou upravit z technických důvodů tak, aby hlavní hrdina představení vůbec utančil. Příběh jsme ale zachovali. Robert se mnou konzultoval také to, kde bude sólo, kde sborový výstup. Taky jsem pomáhal s návrhy kostýmů. Mohl jste do seznamu skladeb „propašovat“svůj nejoblíbenější song? Ne, výběr písní byl čistě na Robertovi, který mého favorita – píseň My Melancholy Blues – do inscenace nezahrnul.
Představitelům Mercuryho, sólistům Ivo Jamborovi a Lukáši Cenkovi, jste radil, jak se mají chovat na pódiu? Oba na mě o pauzách při zkouškách vyzvídali věci z Freddieho soukromí, které by jim mohly pomoci ztvárnit Mercuryho tak, aby se publikum zamilovalo do Freddieho, tedy nikoli do nich.
Jaký byl Freddie v soukromí? Úplně jiný, než jak ho lidé znali z koncertů, tedy jako giganta, superstar, která ovládá davy. V soukromí to byl 175 centimetrů vysoký, hubený a především neuvěřitelně plachý chlapík, který se bál sám vyrazit na nějakou akci. V novinách a časopisech se často psalo, že Freddie byl tam a tam vidět se svojí suitou. Nešlo ovšem o jeho tělesnou ochranku, ale o ochranku psychologickou. O dva až tři přátele, kteří mu dodávali odvahu.
Měl Freddie rád balet? Jestli ho měl rád? On ho přímo miloval. Chodil na něj do Royal Opera House v Londýně, kde jsem praco- val já jako garderobiér. Díky tomu jsem se stal jeho tajemníkem.
Můžete to rozvést? Freddie tehdy vystoupil v Royal Opera House na jednom charitativním večeru jako speciální host. Na party, která následovala, jsme se potkali. Já mu řekl, že se mi moc líbila kombinace baletu, jeho hlasu a hudby Queen. Freddie mi jen ze zdvořilosti poděkoval, nicméně zaregistroval, že dělám garderobiéra. Díky tomu mi za dva týdny zavolal člověk z managementu Queenů, jestli bych s kapelou nejel na šestitýdenní turné, na kterém bych se staral o kostýmy.
A byla z toho práce na 12 let, kterou ukončila až Mercuryho smrt v roce 1991. V čem spočívala? Předně bych chtěl říct, že jsem za celé ty roky nikdy neměl na práci pro Freddieho žádnou smlouvu, protože se do ní nedalo ukotvit, co obnáší. Náplní mé práce totiž bylo usnadňovat Freddiemu život. Ráno jsem ho budil, staral se o to, aby byl všude včas, uklízel jsem mu, vařil, chodil mu nakupovat, platil účty.
Předpokládám, jeho penězi. Samozřejmě. Freddie u sebe peníze nikdy nenosil. Na nákupy jsem měl bianko šek, na který se doplňovala částka. A šlo o položky jak v
že
jste
platil řádu sto liber v případě potravin, tak o částky sto tisíc liber, které šly na umění a starožitnosti, které byly Freddieho hobby. Nejraději ale Freddie utrácel za dárky pro přátele.
O Freddieho večírcích se traduje, že byly docela divoké. Ne všechno, co jsem o nich četl, byla pravda. Na party se třeba nikdy neprocházeli trpaslíci s mísami kokainu. Nějaké drogy ale na večírcích byly, stejně jako je pravda, že bývaly divoké. Vzpomínám si třeba na večírek, na kterém obsluhoval nahý personál, oblečení měl nakreslené na těle.
Proslulé byly i Mercuryho kostýmy, to byla vaše zásluha coby bývalého garderobiéra? Kostýmy si Freddie zásadně vybíral sám. Úkolem jeho návrhářů bylo v podstatě jen to, aby mu rozmluvili, co si vzít nemůže.
A kostýmy v olomoucké baletní inscenaci vycházejí v případě Mercuryho z reálu? Všechny kostýmy, které mají jeho představitelé na jevišti, jsem na Freddiem viděl. Samozřejmě ale ne jsou totožné, jsou upravené tak, aby v nich šlo tančit balet.
Zpět k Freddiemu, stali se z vás za ta léta přátelé? Muselo to být přátelství – viděli jsme se každý den po dobu dvanácti let a moje práce nebyla taková, že bych v ní byl od devíti do šesti, od pondělí do pátku. Byli jsme jako dvojčata.
Co váš soukromý život? Žádný nebyl, na dvanáct let jsem se ho vzdal, po celou tu dobu jsem žil život Freddieho Mercuryho. Až poslední rok jeho života jsem měl dovolenou, dva týdny za celých dvanáct let. Ale nelituju toho.
Dostávali jste se někdy do konfliktů? Freddie nesnášel úslužné lidi, kteří mu jenom přikyvovali. Vždy, když jsem s ním nesouhlasil, řekl jsem mu to. On to jakoby přijal, jenže nakonec si to stejně udělal po svém.
Od Mercuryho smrti letos uplyne 25 let, stále na něj vzpomínáte? Vzpomenu si na něj každý den, nikoliv ale tak, že bych to nějak plánoval, měl na to vyhrazený čas. Myšlenky na něj se objevují nahodile, když třeba něco vidím v televizi, řeknu si, že by se to Freddiemu líbilo. Nebo když udělám vyloženou pitomost, že by mi vynadal.
Co váš další život po Mercuryho smrti? Zpočátku, asi čtyři pět let, jsem nemohl dělat nic. Byl jsem ve fázi, kdy jsem měl pocit, že nemám důvod ráno vstávat z postele. Až když jsem tuto fázi překlenul, začal jsem žít svůj život. Zjistil jsem, že mě inspirují mladí lidé, i proto nyní jezdím v Česku po školách a vyprávím žákům a studentům o AIDS.
Jak jste se k tomu dostal? Prostřednictvím tehdy sedmnáctiletého studenta, dnes hradeckého hudebníka Milana Šatníka, který mě oslovil s tím, že u nich na škole nikdo nic pořádně neví o AIDS. Později mě Milan požádal, jestli bych nenapsal nějakou poezii vycházející ze vzpomínek na Freddieho, kterou by šlo využít jako texty písní.
Už 15 let žijete v Česku, proč jste se sem přestěhoval? Miluju muziku, poslouchám ji každý den. Česko jsem si zamiloval i proto, že tady hudba znamená pro lidi mnohem více než ve Velké Británii. Malé děti se tady učí o vašich hudebních skladatelích, jste pyšní na své hudební dědictví. V Anglii je člověk rád, když najde nějakou školu, ve které děti mají hudební výuku. Stěhoval jsem se ale z Anglie i proto, že jsem nebyl spokojený s politickým a společenským vývojem.
V Olomouci jsme začali a také skončíme. Líbila by se Freddiemu inscenace Moravského divadla? Jasně, že by se mu líbila, už proto, že v ní hraje hlavní roli.