Slzy i euforie
Nejsou vidět, ale jejich práci vidí všichni. Fotografové Sparty a
Radim Trusina fotbalový reportér MF DNES
Svým klubům fandí odmalička. U Vacků v Kokoníně se sparťanství dědí, Nussbauer sice žije od studií v Praze, ale vyrostl v Plzni. „Jsem plzeňský srdcař, ale jako fanoušek nemám za foťákem z plzeňských zápasů nic,“říká Nussbauer ve společném rozhovoru.
Pro lepší orientaci budou Nussbauerovy odpovědi označeny jako „Plzeň“a Vackovy zase „Sparta“.
Šlágr ligy se blíží. Už zítra večer!
Oba jste fanoušci. Umíte se při zápase oprostit od emocí? Plzeň: Jinak to nejde. Zase zažívám atmosféru přímo na ploše, což je daleko silnější než z tribuny. Necuká to se mnou, ale když jsme dali gól CSKA Moskva v Lize mistrů a díky tomu šli dál do Evropské ligy, tak jsem nejdřív vyfotil a pak už křičel gól!
A vy, Vlasto? Sparta: Nedávno v Římě na Laziu ze mě tryskaly emoce, když dal Bořek Dočkal první gól. S dětmi a věkem jsem dojímavý, takže mi u toho tekly slzy. Bořek běžel ke mně, radoval se a já ho přes slzy fotil.
Byli jste domluvení, že poběží k vám? Sparta: To se domluvit nedá, měl jsem štěstí. Při zápasech venku se většinou orientuju podle kotle Sparty, ale pravidla pro oslavy neexistují. Takový David Lafata běhá, kam se mu zlíbí. U jaké tyčky je, tam běží dost často pryč od kamer a objektivů.
Poprvé!
Jan Palička fotbalový reportér MF DNES
A co v Plzni? Je nějaká domluva? Plzeň: Ne. Dělám fotoreportáž, snažím se nebýt vidět. Jakmile mě vidí diváci, začnou dělat prsty viktorky, což je pak fotka leda do rodinného alba. Chci zachytit to, co se opravdu děje. Ne, aby někdo dělal něco jen pro objektiv.
Máte při focení nějaké hranice, mantinel, který nepřekročíte? Plzeň: Nechci nikomu zasahovat do soukromí nebo ublížit. Nejlepší příklad je Marián Čišovský. Když se slavil titul pro něj, snažil jsem se ho vyfotit tak, aby vypadal dobře. Je jednoduché udělat prvoplánovou fotku, když dojde k tragédii nebo dojemné situaci, to mě ale nezajímá. Snažím se věci zobrazit tak, aby to, co se děje, bylo trochu skryté a člověk si to musel najít. Nechtěl jsem, aby to na první pohled vypadalo, že je Čišo vážně nemocný. Mám fotku, kdy se Plzeňáci snaží radovat s pohárem, ale v podstatě jsou smutní, ač tam Marián není.
Jsou i jiné příklady, kdy jste nechtěl zasahovat do soukromí? Plzeň: Když se loučil Pavel Horváth s kariérou, tak mezi špalírem lidí sedí jeho syn a pláče dojetím. Ta fotka nikdy nešla ven.
Jsou podobná dilemata i ve Spartě? Sparta: Kolega vyfotil před lety jednoho sparťana při zápase v Genku, když mu z trenýrek vykouklo přirození. Tu fotku jsme smazali, bylo to nevkusné. Je lepší se jí zbavit hned, než aby pak měl někdo nutkání publikovat ji. A co třeba vážná zranění typu zlomená noha Vladimíra Labanta? Sparta: Je rozdíl fotit pro noviny, kde bych takovou fotku vydal, i kdyby byla nepříjemná. Jako klubový fotograf bych to neudělal. (Plzeň přikyvuje)
Co se lépe fotí: euforie, nebo smutek? Sparta: Určitě euforie, svěšené hlavy mě nebaví. Na Spartě jsou hráči, kteří to umějí rozjet. Bořek Dočkal, Láďa Krejčí, Kuba Brabec. Plzeň: Rád fotím obojí. Euforie funguje sama o sobě, třeba když Ďuriš běží po gólu proti objektivu, co k tomu dodat? Když se narodí smutek, snažím se do záběru vložit ještě něco: stav zápasu, diváky. Smutek je potřeba něčím dokreslit.
Jak daleko se dostanete do zákulisí? Sparta: Výjimečně, třeba při oslavách titulu. Zažil jsem titul za trenéra Lavičky, to se kluci koupali v oblečení, šampaňské, doutníky. Fotky nepotřebovaly doprovodný text.
Odháněli vás hráči někdy? Plzeň: Hráči nikdy, možná dvakrát diváci, když se prohrávalo. Sparta: David Bičík mi vždycky z legrace říká, ať ho nefotím, že se stydí. V Římě při tréninku jsem mu vlezl do brány, nejdřív se ošíval, ale mně se ta fotka hrozně líbila. Je rozesmátý na Olympijském stadionu.
Chtějí od vás hráči fotky? Sparta: Pár kluků si o ně píše, zavolá. Využívají to hlavně na sociálních sítích. Jsou dost hraví. Plzeň: Zajímavé, že je to ve všech kategoriích stejné. Ať fotím žáky, nebo áčko, každý kluk, co je na hřišti, se chce potom vidět i na fotce.