V Murakamiho podání pobaví i ovce

Murakamiho kniha Hon na ovci, ve které hlavní hrdina pátrá po tajemném zvířeti, se dá číst jako detektivka bez zločinu či milostný román bez lásky.

Hlavního hrdinu románu Harukiho Murakamiho Hon na ovci si jde jen těžko představit. Samozřejmě, víme, že je to životem znavený skorotřicátník, pracovník nevýznamné reklamní agentury. Že se oženil a rozvedl, aniž pořádně věděl proč. A že má přítelkyni, na které ho fascinuje určitý tělesný detail. Motivy jeho úvah a konání – to zůstává zahaleno střídmým, čirým vypravěčským stylem.

Hlavní hrdina přitom příběh sám vypráví. Čtenář se dívá jeho očima – pohledem bez osobního angažmá. Ani tehdy, když vypravěče osloví tajemný tajemník mocného muže v pozadí, se klidná hladina nerozvlní. Mladý muž si nezúčastněně vyslechne mafiánské výhrůžky a uvolí se, že podnikne pátrání po tajemné ovci. Objevila se na snímku, který náhodně vyfotil jeho dávný kamarád. Se svou přítelkyní vyráží vstříc pastvinám, přírodě a ovčímu tajemství.

Přízrak, jenž opanuje nitra lidí Vybrat si jako mysterium ovci je zvláštní a vtipné zároveň. Zvíře představuje v příběhu něco docela absurdního – zvlášť to, po kterém hrdi- na pátrá. Je to jakýsi přízrak, který postupně opanovává nitra lidí. Hon na ovci tak nabízí porci mysteria.

Díky Murakamiho vypravěčskému stylu kniha ale neupadá do moderních mýtů pro dospělé, jakýchsi odvarů ze šamanských obyčejů přírodních národů. Autor totiž vypráví, jako by psal detektivní román. Jeho styl je přirovnáván k Chandlerovi a platí to. Jen si místo drsného Marlowa představte muže, který dobrodružství prožívá v Japonsku poté, co nezúčastněně proplul japonskou obdobou revolty šedesátých let.

Sám Murakami řekl v jednom rozhovoru, že má rád Chandlera stejně jako Dostojevského a že jeho představa ideální knihy je spojit jejich dva styly dohromady.

Zápletka s ovcí je záhadná, poněkud vtipná a jistě i ironická. Mezi jinými Murakamiho literárními láskami se totiž uvádí Kurt Vonnegut a Richard Brautigan. Haruki Murakami zjevně aplikoval své vzory na japonskou realitu a vytvořil tak originální koktejl.

Murakami se původně živil jako majitel jazzového klubu a první román napsal z náhlého popudu v devětadvaceti letech, po nocích po práci.

Uspěl s ním, získal cenu pro literární debut a jeho třetí román Hon na ovci, který v Česku nyní vydal Euromedia Group – Odeon, znamenal opravdový průlom. Autor ho pokládá za začátek svého stylu.

Autorovo dvojče Murakami je dnes světový romanopisec s miliony prodaných výtisků v překladech do více než padesáti jazyků. Jde o zřejmě nejpopulárnějšího a nejčtenějšího japonského auto- ra své generace. Jeho rutinní autorský den se podobá spíše dnu vrcholového sportovce, však je Murakami vedle jazzu také milovníkem maratonů. Vstává ve čtyři hodiny ráno, pět až šest hodin pracuje, pak uběhne deset kilometrů, případně uplave kilometr a půl nebo obojí a v devět večer jde spát. Den co den. Hlavního hrdinu svých knih přitom chápe jako určitou podobu svého já. Jako by to bylo jeho dvojče, které kdysi unesli – jako by s ním sdílel stejnou DNA, měl ale jiný osud, říká Murakami.

Jeho hrdina dělá přitom v Honu na ovci všechno jiné, než že by odhalil své ledví. Osobněji se jeví jeho přítelkyně, díky svému přitažlivému tělesnému detailu. Oba se nicméně poddávají snu svého ovčího putování. Hon na ovci se dá číst jako detektivka bez zločinu a bez vyšetřovatele, milostný román bez lásky, duchovní román, kde ducha představuje ovce. Případně jako kniha o osobním vývoji, i když hlavní hrdina je na začátku stejně zmatený a odtažitý jako na konci.

Murakami možná svým úsečným, chladným a vtipným stylem vychází vstříc řadě čtenářů. Nechává totiž v textu dost prostoru, aby si ho mohli doplnit svým očekáváním a představami. A ve srovnání s vnitřním světem jeho hlavního hrdiny si v podstatě každý může připadat, jak bohatý vede citový život. To vše s náznaky lehce podvratného humoru, který napovídá, že nic se nemá brát tak úplně vážně. Hon na ovci Haruki Murakami