Pučisté pokazili vše, na co sáhli
Povstalci zhřešili v hlavních přikázáních desatera úspěšného pučisty. Bylo jich málo, nezajali prezidenta a neovládli média.
Turecká armáda má být jednou z nejvycvičenějších v NATO, ale vojenské puče tam zřejmě neučí.
Tolik chyb by neudělal ani civilista.
Pučisté nesplnili dokonce první přikázání úspěšného pučisty: Zadržíš hlavu vlády, kterou chceš svrhnout. Místo toho nechali pobíhat na svobodě prezidenta i premiéra, kteří se chovali velmi čile.
A pak tomu pučisté nasadili korunu, když zhřešili i v druhém přikázání: Nenecháš je promlouvat k lidu svému.
Armáda nedokázala umlčet média, na sociální sítě úplně zapomněla, a dokonce dopustila, aby v nejkrizovějším okamžiku, kdy se osud převratu lámal, mluvil k veřejnosti jak prezident, tak premiér. Ti vyzvali lidi, aby vyšli do ulic, což bylo klíčové – a klíčové pro další vývoj převratu bylo také to, že kvůli vystoupení představitelů vlády najednou nevypadal jako ohromující podnik vojenské mašinerie, ale akce izolované skupiny. Ztratil na věrohodnosti.
A možná ji ani nikdy neměl, protože pučisté nedodrželi ani třetí přikázání, totiž: Opatříš sobě co nejvíce spolupučistů.
Bylo zřejmé, že vojáků je na puč příliš málo. Možná by se něco takového mohlo podařit před informační érou, kdy by důstojníci nevěděli, co se děje, a zůstali by věrní instituci, protože ta mu dávala alibi. Teď to nešlo. Proto se rozličné silové složky postupně pustily do sebe.
Bylo záhadou, proč si vzbouřenci nezajistili na svou stranu důležité jednotky, tankisty a letce poblíž Istanbulu a Ankary.
V analýzách se objevují i další důvody, proč puč selhal. Nejdůležitější politici Západu, především Barack Obama a Angela Merkelová, ihned podpořili legální vládu, tím dali Turkům u televizí a internetu vodítko. A další věc: vodítko by jistě nebylo tak účinné, kdyby puč vypukl ve dvě v noci, kdy už země spí. Kdyby byly vypnuty telefonní sítě, nikdo by do ulic nevyšel.
A hodně důležité bylo, že pučisté šli proti zdi. I když půlka Turků nemůže Erdogana vystát, druhá ho miluje. Při minulých pučích stáli proti armádě rozhádaní politici, teď to byla populární politická strana a prezident Erdogan. Kosa armádního sekularismu tak pak padla na kámen tureckého umírněného islamismu, na němž je Strana spravedlnosti a rozvoje postavená.
Vše dohromady to znamenalo, že puč byl ztracen ještě dřív, než začal.