Kluci se strunou v kapse

Vychovatelům ústavu pro nebezpečné děti se ostražitost mnohokrát vyplatila

Uokna stojí vzorně ustlaná železná postel, jinak je pokoj prázdný. Žádný nábytek, žádné oblečení. Jen plyšová hračka na parapetu a ponožky na topení svědčí o tom, že v místnosti někdo přebývá. Stroze zařízené pokoje jsou jeden jako druhý. Jeden se stal dočasným domovem čtrnáctiletého chlapce, který letos v únoru v Teplicích zavraždil spolužačku, další obývá kluk, který se pokusil zabít pětiletou neteř v Děčíně, vedle žije nebezpečný sexuální násilník.

Teď jsou pokoje prázdné. Je čtvrtek deset hodin dopoledne a kluci mají vyučování. Vrah z Teplic je na pohovoru u psycholožky.

Výchovný ústav v děčínské čtvrti Boletice je jediný v Česku, kde v odděleném pavilonu žijí děti s extrémními poruchami chování. Přezdívá se mu dětské vězení. Právě tento ústav by podle návrhu skupiny poslanců kolem Jeronýma Tejce měl fungovat jako skutečné dětské vězení v případě, že projde jejich snaha snížit trestní odpovědnost dětí na 13 let. V Boleticích by odchodili povinnou školních docházku a pak přešli do opravdového vězení.

Už teď v Boleticích dětští násilníci žijí, v uzavřené části prvorepublikové vily na okraji Děčína, v pavilonu odděleném od ostatních dětí. Redaktor MF DNES měl možnost nahlédnout dovnitř. I když jde o třináctileté nebo čtrnáctileté děti, které se na pohled ničím neliší od vrstevníků, člověk má při pohledu na ně nepříjemný pocit. Přímý kontakt zřizovatel nepovolil.

Chlapců s extrémními poruchami chování je v Boleticích osm, jsou rozděleni do dvou skupin po čtyřech. Žijí vedle sebe v jednolůžkových pokojích, jen jeden pokoj je pro dva. Prosklenou horní částí dveří může vychovatel kdykoli nahlédnout dovnitř, aby je zkontroloval.

Oblečení si chlapci nechávají ve skříních na chodbě, do pokojů chodí jen spát. Ostražitost už se mnohokrát vyplatila. „Ve skříních jsme našli nože, strunu, šrouby vybroušené do ostré špičky,“říká ředitel ústavu Rudolf Jakubec.

Přesto pečlivě ustlané postele překvapí. „Kdyby neudržovali pořádek, srazíme jim body,“říká jeden z vychovatelů. Za vzorné chování kluci naopak body dostávají –a s nimi třeba víc času na sledování televize.

Na jednom konci chodby je prosklený velín. „Všechno v pořádku?“zdraví ředitel Jakubec vychovatele uvnitř kukaně. Na opačném konci chodby jsou školní třídy. „Máme zeměpis, probíráme Zemi,“oznamuje učitelka. Chlapci, kteří při ředitelově příchodu okamžitě povstali, přikyvují. Vedle učitelky sedí urostlý muž – asistent, jehož úkolem je dbát na pořádek a zajistit klid ve třídě. „Párkrát se stalo, že se kluci začali při hodině prát, stačí, že jeden řekne něco druhému, a jsou v sobě. Asistent je musel odtrhnout. Už dlouho jsme tady ale nic podobného neměli. Minimálně půl roku,“říká ředitel a z pověrčivosti zaklepe na dřevěnou desku stolu.

Zákaz vycházek za plán vraždy

S asistenty jsou chlapci pořád. Někteří je považují za náhradní otce. Jenže některé chlapce se napravit nedaří, ti zůstávají i v ústavu bezcitní a extrémně nebezpeční. Před časem se tři z nich chystali, že strunou uškrtí vychovatele a utečou. Plán byl vyzrazen a následoval trest – zákaz vycházek. Útěk je však takřka nereálný. Pokud by se kdokoli chtěl dostat ven z budovy, musel by se prosmýknout kolem velína, zdolat patery dveře, překonat alarmy. Skočit z okna nejde. Sice už na nich po kritice organizací zabývajících se lidskými právy nejsou mříže, aby nestresovaly děti, dvojitá nerozbitná skla však svou úlohu také splní dostatečně.

I přes přísný režim ředitel Jakubec upozorňuje, že jeho ústav se snaží být především školou. Ta zde začíná v osm ráno, končí většinou v patnáct hodin odpoledne. Pak se o žáky starají vychovatelé a asistenti až do deseti hodin večer.

„Pořádají s nimi výlety, sportovní hry, činnosti musí mít celý den. K tomu máme projektové dny, třeba jsme jeli do Ústí nad Labem na služebnu městské policie, kde byla beseda o drogách. Kluci se pravidelně starají o část ústecké zoo, kde dělají zahradnické práce. Minulou sobotu byli v cirkusu. Kdyby se jen dívali na televizi, měli by tendenci vymýšlet blbosti,“říká Jakubec.

Chlapci mají nárok na vycházku a víkend u rodičů jednou za čtrnáct dní. V některých případech je to takzvaná asistovaná vycházka – kluk jde ven v doprovodu vychovatele. A víkend u rodičů může vedení ústavu na žádost policie nepovolit, pokud je hoch příliš nebezpečný.

Občas se stane, že se kluk z vycházky nevrátí. Jako třeba ten, který momentálně leží na zdravotnickém pokoji. Když ho policie našla a přivezla zpět, byl pod vlivem drog a s kožní chorobou.

Na nápad poslanců kolem Jeronýma Tejce na využití ústavu pro dětské vězně se ředitel Jakubec dívá skepticky. Vězeňský režim by nejspíš neumožňoval jezdit na výlety. „Pomocí projektových dnů jsme přitom schopni působit na kluky a třeba některé zachránit,“říká Jakubec.

Dětských vězňů by navíc bylo velmi málo a je otázka, jak zajistit jejich výuku. „Mít ve třídě jen jednoho žáka?“zamýšlí se Jakubec. „Stálo by to za to?“

Kluci se starají o část děčínské zoo, byli v cirkusu. Kdyby se jen dívali na televizi, měli by tendenci vymýšlet blbosti.