21 stupňů Celsia přesně aneb pravidla jsou pravidla

Než do sebe kandidáti zaseknou jazyky jako tomahavky, předchází tomu ještě jedna bitva. Neviditelná, ale důležitá.

Debaty mají pravidla složitější než bridž. Jedná se až o takové detaily, jako jaká bude teplota v sále.

Když v roce 2004 vyjednavači za tábory George Bushe a Johna Kerryho domluvili poslední odstavec ze smlouvy dlouhé 32 stránek, šli to zapít do baru.

Pamatovalo se na všechno. Každá strana se snažila urvat pro sebe to, co považovala za výhodu. Všechno totiž hraje svou roli. V roce 2008 například republikánská viceprezidentská kandidátka Sarah Palinová nechtěla stát na pódiu. Cítila se jistěji za stolem. A tak se sedělo.

Podobné to bylo i při viceprezidentské debatě ještě o čtyři roky dřív: také Dick Cheney a John Edwards tehdy seděli nezvykle za stolem. Vynutili si to republikáni, aby chlapecký a energický Edwards, jenž se jako právník naučil podporovat svá slova pohybem po soudních síních, neporazil stárnoucího a unaveně vyhlížejícího Cheneyho už jen svým elegantním vystupováním.

Tehdejší pravidla byla vůbec neobvyklá a puntičkářská. Sál měl mít například teplotu nižší než 21 stupňů, avšak republikáni požadovali větší teplíčko. Vsázeli na to, že Kerrymu třeba opět potečou kapky potu, což prý odpuzuje ženy, a hlavně – debatér vypadá, že je v úzkých.

Demokraté souhlasili také s tím, aby řečnické pultíky byly nezvykle vysoko a aby oba soupeři stáli hodně daleko od sebe. Účel je jasný: Bush byl o dost menší než Kerry a výška pultíků i vzdálenost mezi nimi měly tento handicap zamaskovat.

Republikáni tehdy na Kerryho nastražili dokonce světelnou past. Protože byl výřečný a Bush stručnější, prosadili prezidentovi lidé světelnou signalizaci, která upozorní na to, že svůj čas „přešlápli“. Barevné žárovičky měly říkat: Hleďte, John Kerry opět potřebuje příliš času, aby vysvětlil, co si myslí. To znamená, že nemá příliš jasno.

Protože Bush nebyl považován za zrovna pohotového řečníka, prosadili jeho vyjednavači do smlouvy i odstavec o tom, že kandidáti se nesmějí vzájemně oslovovat a nebudou si klást přímé otázky, na které by ten druhý musel odpovídat.

Barack Obama a John McCain to o čtyři roky později vyřešili jinak. Při první debatě měli na zodpovězení každé otázky dvě minuty, pak měli ještě pět minut diskutovat sami mezi sebou. To jim moc nešlo. „Mně to neříkejte, řekněte to přímo jemu,“musel moderátor vyzvat Baracka Obamu. (vod)