Nejsem guru, musím se držet muziky, líčí Tomáš Klus
Tomáš Klus v pátek v Havlíčkově Brodě odstartuje Recyklus Tour, písně na koncerty vybrali fanoušci.
Skončí tak roční koncertní pauza, kterou Klus oznámil loni. Na koncertech podzimního turné vznikne záznam, dalším hudebníkovým počinem tedy bude jeho první „živák“, který by měl vyjít do Vánoc. Potřeboval jsem odstup. Nebyl jsem unavený z koncertování, ale z toho, že jsem nevěděl, jaký jazyk používat. Namluvil jsem toho dost a pak se mi to v různých mediálních interpretacích vracelo zpátky. Tohle jsem potřeboval zastavit. A uvědomit si, kdo jsem a proč jsem. A primárním důvodem bylo to, že jsem potřeboval být se svou rodinou. Protože teď si je můžu užít nejvíc, později mi děti vezme škola a všechno. V tomhle ohledu jsem si svá očekávání splnil.
Kromě rozhovorů do novin za mnou chodili i lidi, aby si popovídali, a já jsem se v tom ztrácel. To myslím člověk ve třiceti prožívá. Když jsem se rozhlédl, došlo mi, že mám rodinu a že mám muziku. Protože to je to, co miluju nejvíc. Fascinuje a vzrušuje mě proces tvorby. Následné hraní písniček je bonus. Ale být zavřený v místnosti a tvořit, to je důvod, proč to dělám. Naopak. Znám své hranice. Nejsem muzikant, jakými jsem se obklopil v kapele. Oni jsou vystudovaní a já jsem intuitivní člověk. A cítím, že v rámci hraní nechci být nějaký ocásek, že chci být schopný třeba taky zahrát sólo. Takže jsem cvičil a splnil jsem si sen – nakoupil jsem si spoustu efektových krabiček. Tím se pro mě otevřel úplně nový vesmír. Dostal jsem se k ambientní muzice, kterou jsem začal hodně poslouchat i vytvářet. Ale to je jen takové hobby. Pauza končí
Je to vážně hlavně koníček. Ale protože svoje písničkářství zakládám na autenticitě, tak se to tam nutně nějak promítne. No a to je jedna z těch věcí, které jsem úplně neodhadl. Myslím tedy komunikaci s veřejností. Jako každá kapela máme nějaký interní humor a aplikujeme ho i na koncertech. Fakt je, že už na festivalech nás leckdo nepochopí. Ale lidi, kteří mě sledují, můj názor na Slavíka znají a vědí, proč tam nechodím. Ten vzkaz vznikl spontánně. Celé mi to přijde legrační, včetně následných reakcí. Takhle to fungovalo už na DAMU – člověk se na vrátnici uprdl a v šatně už byl pos... Chci být autentický. Když něco nějak cítím, tak neřeším, jaký to bude mít dopad. Což bych asi v rámci nějaké svojí pozice měl. Ale už bych to nebyl já. A že měli lidi pocit, že jsem se zbláznil... jen jsem začal být v životě šťastný. To je na člověku vidět, v rozhovorech se na to ptali a já odpovídal. Ve výsledku to však vypadalo, že dávám návod na šťastný život. Přitom jsem mluvil jen o sobě. Proto se chci vyjadřovat hlavně prostřednictvím hudby, a tedy i živých koncertů. To jsem já. Nejsem myslitel, vědátor a už vůbec ne duchovní guru. A ani jsem se jím nikdy nechtěl stát. Paradoxně to je půlka poslední desky. Byla přijatá tak, jak byla přijatá, což mě mrzelo. Chtěl jsem udělat divné album, ale byl jsem přesvědčený, že je nejlepší na světě. A pořád to tak vnímám. Ne, pojedeme sami. Většinou hrajeme dvě, dvě a půl hodiny, když se hodně urveme ze řetězu, tak i déle. A myslím si, že bychom k fanouškům měli být ohleduplní. Navíc pozice předskokana vlastně není úplně příjemná. Nicméně, až budeme v Recyklusu pokračovat na jaře, mám v hlavě jméno, jednoho člověka, kterého bych rád podpořil. Záleží na tom, komu člověk předskakuje. Jel jsem s Chinaski a byl to pro mě velký přínos. Tam bylo dobře. Navíc v době, kdy s nimi po smrti Pavla Grohmana bubnoval David Koller. Takže jsem jako mladý nýmand přijel a potkal tyhle dvě legendy pohromadě. Měl jsem pocit, že si jen tak drnkám ve zkušebně, pak jsem klukům svoje črty pouštěl a oni mi řekli, že jsem napsal novou desku. Ale trvám na tom, že to je jen hledání formy. Za rok bych desku rád udělal, ale nebudu to hnát. V rámci Recyklusu chci nahrát živý záznam, protože si to naše koncerty zaslouží a zatím jsme to neudělali. Bude to vlastně „best of“, ale já tenhle koncept nemám rád. Je mi třicet, je na to ještě brzo.