Lékařům plošně nepřidávejme
Kdo chce odejít, toho pár procent navíc nezadrží, říká šéf svazu pojišťoven
Peníze se ve zdravotnictví neposílají tam, kde jsou potřeba. Ladislav Friedrich, prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR, si myslí, že by měl stát řešit neefektivní nemocnice. Podle něj se bude muset už příští vláda zabývat otázkou spoluúčasti pacientů a kontrolami, zda se neprovádějí zbytečné zákroky.
Na příští rok vláda plánuje do zdravotnictví nalít o 13 miliard více než letos. Podle vás se peníze ve zdravotnictví neutrácejí na správných místech?
Máme náklady na veřejné zdravotní pojištění kolem 260 miliard, inflace je dnes méně než dvě procenta, tak vychází, že pro pokrytí zdražení by postačilo asi 4,5 miliardy, dále je třeba počítat s navýšením nákladů zhruba o dvě procenta na stárnutí populace a vyšší spotřebu léčiv a na rozvoj nových léčebných postupů, to je dalších devět miliard. To by byla správná alokace finančních zdrojů. Ale my těch 13 miliard budeme posílat z větší části lůžkovým zdravotnickým zařízením kvůli příslibu plošného navýšení platů.
Co vám vadí na zvyšování úhrad za lůžka?
Růst nákladů na akutní lůžkovou péči je od roku 2014 opakovaně nadprůměrný. Posilujeme tento největší segment českého zdravotnictví (tvoří přes polovinu nákladů, tedy 131 miliard Kč, pozn. red.) bez ohledu na to, jestli bychom v něm dokázali najít úspory. Peníze rozdělujeme plošně podle celostátní úhradové vyhlášky, není snaha motivovat ty nemocnice, které to dělají efektivně, aby rostly, a naopak ty neefektivní přimět, aby omezily akutní lůžkovou péči a soustředily se například na následnou a sociálně-zdravotní péči. Teď se na platové otázce ukazuje, že máme lůžkových zařízení se širokým záběrem oborů mnoho.
Vláda Bohuslava Sobotky nemusela dělat bolestivé zásahy do českého zdravotnictví, a když zvýšený výběr pojistného nestačil, zvedla platbu za státní pojištěnce ze státního rozpočtu. Dá se to dělat pořád?
Zhruba od roku 2014 byla snaha vynechat nepříjemná témata a zrušil se i záměr restrukturalizace lůžkového fondu. Nacházíme se v období hospodářského růstu a máme relativně slušný přírůstek vybraného pojistného. Tento trend není dlouhodobý a přijdou doby nižšího růstu. V okamžiku, kdy růst odvodů na zdravotním pojištění nepokryje inflaci ani nárůst nákladů na léky kvůli stárnutí populace, budeme muset do systému sáhnout.
Za jak dlouho to podle vašeho odhadu nastane?
Tlaky státních zdravotnických zařízení nebo odborově organizovaných lékařů jsou tak veliké, že cena za zdravotní péči roste rychleji, než by vyžadovala běžná inflace. A pak jsou tu ještě investice z evropských dotací do přístrojů, které jsou zdánlivě „napůl zadarmo“. Jenže aby byl nákup přístroje efektivní, musí si zdravotnické zařízení pro krytí nových výkonů nasmlouvat úhrady se zdravotní pojišťovnou tak, aby pokryly provozní náklady plus odpisy přístroje. A to se většinou neděje. Na jedné straně zvyšujeme nákladovost zdravotnictví a současně nemůžeme očekávat, že by zdroje rostly takovým tempem. Domnívám se, že už nová vláda v roce 2018 a 2019 bude muset řešit, co dál.
Jak ale uspokojit protestující lékaře a zároveň uhradit rostoucí náklady na zdravotnickou péči?
Celostátní úhradová vyhláška je nesmysl – nemůžeme dávat všem stejně, když mají jiné náklady. Měla by existovat konkurence mezi jednotlivými poskytovateli. Zdravotní pojišťovna musí ze zákona nakoupit zdravotní péči pro své pacienty, jestli ji ale nakoupí u jedné nemocnice laciněji a koupí jí tam víc a doporučí svým klientům, aby tam chodili – to se mi zdá přirozené. Trh by ukázal, jestli u kloubní náhrady u konkrétního pacienta je správná cena 30 nebo 40 tisíc.
Co si myslíte o plošném navyšování platů lékařům a sestrám?
Považuji za nešťastné, že všichni zaměstnanci veřejnoprávních nemocnic mají mít desetiprocentní navýšení. Určitě je třeba rychle zvýšit mzdy u sester, kde jsou nedostatky veliké, tam je asi i 10 procent málo. A u nastupujících lékařů nebo těch lékařů, kteří si právě doplnili praxi a začínají samostatně léčit. Naopak u starších zkušených lékařů ve vyšších pozicích, kteří nezvažují odchod z českého zdravotnictví, tam není důvod k tak vysokému tempu růstu mezd. Toto posouzení by však mělo dělat vedení nemocnice.
Mluvil jste o neefektivním utrácení peněz v nemocnicích a zbytečném zvedání platů. Podílejí se na plýtvání ve zdravotnictví i sami pojištěnci?
Pokud se pacient pohybuje podle
svého uvážení a s jedním problémem navštíví řadu ambulantních specialistů, tak lékař, který vidí pacienta poprvé v životě, musí řadu vyšetření zopakovat. To jsou zbytné vícenáklady. Rádi bychom prosadili, aby pohyb pacientů v systému byl řízen, kromě revizních lékařů by mohl být tím správným průvodcem praktický lékař.
Jak byste si to představovali?
Inspirovat se dá v zahraničí, kde některé státy mají nastaveno, že o návštěvě dalšího ambulantního specialisty rozhodne jeho praktický lékař. Ten zná zdravotní stav pacienta, má k dispozici laboratorní výsledky a může nejlépe určit, jakou péči by měl pacient vyhledat. Navíc do žádanky o vyšetření popíše dosavadní léčbu, příznaky a doporučení.
Co by z toho měli pojištěnci?
Jedna cesta je motivovat pacienta, aby doporučení praktika respektoval – například, že s určitou bolestí nemusí navštěvovat ortopeda a bude to řešit v ordinaci praktik. Pokud se přesto rozhodl ortopeda navštívit, nabízí se možnost zpoplatnit vyšetření u specialisty bez doporučení praktického lékaře. A na druhé straně poskytnout pojištěnci bonus za respektování těchto doporučení. Například dodatečný finanční rozpočet na péči, kterou jinak zdravotní pojištění nehradí.
Praktičtí lékaři stárnou a hrozí jejich nedostatek. Je to tedy cesta, jak profesi zatraktivnit?
Kdo se rozhoduje ke studiu medicíny, měl by vědět, že je to zajímavý a perspektivní obor a bude uznávaný. Probíhá teď široká diskuse, jestli by praktičtí lékaři nemohli převzít větší zodpovědnost za nejčetnější skupiny chronických pacientů, jako jsou diabetici, pacienti s vysokým krevním tlakem. Pro většinu stabilizovaných pacientů by léčba praktického lékaře dostačovala, v případě komplikací nebo akutních problémů by byl na místě specialista.
Překvapivě vůbec nemluvíte o prevenci – o zvýhodňování lidí, kteří sportují, nekouří, nemají nadváhu. To není cesta?
Už dnešní systém do určité míry, například při hodnocení nároku na lázeňskou léčbu, bere v úvahu, jestli se klient alespoň nepokusil například snížit nadváhu. Můžeme navrhnout, aby nárok na léčení určité diagnózy byl podmíněn omezením kouření či nekouřením. Ale dogmaticky sledovat u 10 milionů obyvatel všechny jejich zlozvyky je nereálné. Neznám žádný systém veřejného zdravotního pojištění, kde by se tyto prohřešky proti zdravému způsobu života finančně trestaly. Jsou případy, kdy lidé provozují nebezpečné sporty. Mají opakovaně závažné úrazy, které si spoluzavinili. Navrhovali jsme přirážku k pojistném – princip solidárního pojištění by byl jen doplněn o standardní pojistnou matematiku jako u pojištění aut.
Rostoucí požadavky českého zdravotnictví se zatím řeší přilitím peněz z rozpočtu. Bude třeba podle vás sáhnout k radikálnějšímu řešení – například ke zvýšení zdravotního pojištění?
To by znamenalo zvýšit celkovou cenu práce pro zaměstnavatele. A ta má své hranice – v některých oborech by Česko přestalo být konkurenceschopné. České zdravotnictví je bohužel plně závislé jen na veřejném zdravotním pojištění. Stačí malé ekonomické problémy a zdravotnictví se dostává do krize. Ve většině rozvinutých států je významné procento spoluúčasti obyvatel a nějaký příjem od komerčních zdravotních pojišťoven z připojištění. To je stabilnější a tolik nepodléhá krizovým prvkům. Pacienti navíc začnou vnímat, že zdravotnictví není zadarmo a začnou si hlídat náklady.
Zmínil jste zvýšení spoluúčasti. Za co a o kolik?
Pokud se politici rozhodnou, že se z veřejného pojištění bude zajišťovat nejnákladnější moderní léčba pro všechny pacienty, pak asi nebudou peníze na poměrně banální vyšetření u lékaře v řádech stokorun. Například ve Švýcarsku je volitelná spoluúčast – když si je pacient například první dva tisíce franků nákladů na zdravotní péči v daném roce ochoten zaplatit ze svého, tak pak má příznivější pojistné nebo lepší přístup k nějaké péči. Druhá možnost je vrátit se k myšlence nadstandardu a standardu. Ten může být pro pacienta méně komfortní, je ale méně finančně náročný. Z veřejného pojištění by se hradil standard a nadstandard by byl uhrazen pacientem. Panuje široká politická shoda na zavedení komerčního zdravotního připojištění – jenže nejprve musí být co pojišťovat. Musí existovat zdravotní péče, kterou klient hradí ze svého.