Anděl, mučedník, „Sudeťák“. Číslo 26 147
Samozřejmě že ten dávný mrtvý, který byl nyní prohlášen za blahoslaveného v německém Würzburgu, nebude v Česku nikoho asi příliš fascinovat. Anděl z Dachau, jak mu prý říkali spoluvězni, vězeň koncentračního tábora s číslem 26 147, kněz a odpůrce nacistického bezpráví jménem Engelmar Unzeitig, byl totiž sudetský Němec, Sudeťák, jak se dodnes v kraji nepěkně říká a ohrnuje se při tom pysk.
Máme přece své vlastní svaté, blahoslavené, kandidáty na blahořečení, odpůrce bezpráví i kněze, kteří byli doopravdy naši, tedy Češi rodem i jazykem, ne jako tenhle: Unzeitig se narodil sice na Moravě, ale v Hradci nad Svitavou, Greifendorfu, což byla německá obec a Unzeitig byl sudetský Němec, jeden z těch, kteří v českých očích mohli za Mnichov, za protektorát a okupaci; ostatně Unzeitig působil i jako kněz zase v bývalých německých krajích Čech: v Zadní Zvonkové na Šumavě poblíž rakouské hranice, tam si pro něj už v roce 1941 přišlo gestapo, protože kritizoval nacistické praktiky a poměry. Skončil – jak jinak – v koncentračním táboře, v Dachau, nejstarší ze všech německých koncentráků se mu stal osudným. Možná by jej i přežil, ale když tam vypukla epidemie, sám se přihlásil jako dobrovolník na ošetřování nemocných. Asi to nemohlo dopadnout jinak; nakazil se a přišel o život. Zemřel v březnu 1945, v době, kdy už válka byla prakticky u konce, bylo jasné, kdo je vítězem, a německy mluvící obyvatelé bývalého i budoucího Československa se už nejspíš báli toho, co přijde. Mnozí oprávněně, opravdu před válkou mnoho Němců ze Sudet podlehlo fascinaci Hitlerem, nacismem, ale o to větší čest těm, kteří si dokázali zachovat zdravý rozum a víru; a nebyla to víra v nacistické světlé zítřky, samozřejmě. A Unzeitig patřil k těm nemnoha z nich, kteří o tom ještě navíc i veřejně mluvili. Postavil se totalitě nacistické, stejně jako později se totalitě komunistické postavili kněží v „jeho“rodné zemi: Josef Toufar, Jan Bula či Václav Drbola, ty také krutý režim připravil o život a na blahořečení ještě čekají. Možná se zdá, že to jsou různé příběhy, ale možná ne tak úplně: protože nakolik je důležité, kdo jakým jazykem mluví, když se rozhoduje mezi svobodou slova, pomocí bližnímu na jedné straně a iluzí vlastního soukromého bezpečí na straně druhé?
Možná tam těch podobností najdeme i více: o osudu kněží v nacistické, stejně jako komunistické éře rozhodují podivní špiclové, kteří poslouchají jejich kázání. Na ně doplatil německy mluvící Unzeitig, který z kazatelny mluvil proti deportacím Židů. Na jiné, ale podobné špicly ovšem doplatil i český kandidát na blahořečení Jan Bula, který z kazatelny mluvil o tom, aby jeho věřící zůstali věrní a nenechali se obalamutit nově nastupujícím komunistickým režimem.
Zatímco Bulu čekal soud, zákaz činnosti s mládeží (a později – v dalším kole příběhu – uvěznění, mučení a smrt), Unzeitig skončil v Dachau, v oddělení, kde se tísnily stovky dalších „neposlušných“kněží. Stejně tak bude ovšem „své neposlušné“kněze posílat do internace i komunistický režim.
Prostě ty dva režimy přišly krátce po sobě a byly si podobné víc, než se zdálo: není pak však logické, že se sobě podobají i kněží, kteří se jim staví na odpor?
Osud sudetského kněze Unzeitiga by nás proto zajímat mohl nejen kvůli tomu, že se narodil na Moravě a sloužil na Šumavě. Také proto, že dokázal být odvážný tam, kde mnoho jiných bylo zbabělých či omámených. A mimochodem, také z toho zpětně plyne, že ne všichni Sudeťáci vítali Hitlera...