Všechny krásné neudělené Nobelovy ceny
Povídá se, že udělení Nobelovy ceny za literaturu britskému premiérovi Winstonu Churchillovi v roce 1953 představovalo trapný švédský pokus vyrovnat se za válečnou neutralitu. Říká se, že Tolstoj ani Čechov Nobelovku nedostali, protože v příslušných letech mělo Švédsko napjaté vztahy s Ruskem. Říká se také, že ve 30. letech cenu nedostal Karel Čapek, protože jeho román Válka s mloky byl vnímán jako příliš kritický k německé nacistické vládě, s níž si to Švédsko nechtělo rozházet.
Říká se, že naopak Jaroslav Seifert v 80. letech cenu dostal primárně jako vzkaz komunistickému režimu, a nejen za sebe, ale i za ostatní české autory utiskované režimem. Říká se, že Jorge Luis Borges Nobelovku nedostal, protože podporoval fašistické diktátory, třeba Pinocheta. Naopak ti, co se hlásili k levicovým diktátorům jako Pablo Neruda ke Stalinovi či Gabriel García Márquez ke Castrovi, se stali laureáty.
V roce 1974 byli ve hře Graham Greene či Vladimir Nabokov, ale švédská Akademie udělila cenu dvěma místním spisovatelům Eyvindu Johnsonovi a Harrymu Martinsonovi, které mimo hranice Skandinávie nikdo neznal (a nezná dodnes) a kteří navíc byli oba členy té Akademie. Říká se, že Kao Sing-ťien dostal cenu proto, že je disidentem proti čínskému komunistickému režimu a že jeho krajan Mo Jen o pár let později dostal zase proto, že je naopak prorežimním spisovatelem, a dokonce funkcionářem.
Američtí pozorovatelé a novináři cenu označují za europocentrickou a zopakují to pokaždé, když ji někdo z Evropy dostane. V Evropě zase máme pocit, že když se cena pošle na jiný kontinent, jde jen o takovou úlitbu politické korektnosti a vyvažování zájmů. Každý, kdo se v literatuře trochu pohybuje, ví o skvělých spisovatelích, kteří Nobelovku měli dostat, ale nedostali, a o mizerných, přeceňovaných laureátech, za jejichž oceněním stojí buď nevkus, nebo nějaká zákulisní politická tlačenka. Když se podíváme na kompletní seznam jejích držitelů, najdeme mezi nimi mnoho těch, od nichž jsme nečetli byť jedinou knihu, a dokonce i ty, o nichž jsme v životě neslyšeli. A ne nutně jen v dávných dobách. Koneckonců, kolik lidí čte Le Clézia, Patricka Modiana nebo V. S. Naipaula, kteří cenu dostali v posledních letech?
To, co švédská Akademie vyhlašující cenu určitě umí, je překvapit. Asi málokdo čekal, že letos dostane Nobelovu cenu Bob Dylan. Stejně tak málokdo před pár lety tipoval třeba švédského básníka Tomase Transtromera. Každé udělení vyvolá kritiku a nesouhlas, třeba skotský spisovatel Irvine Welsh k letošnímu ocenění Boba Dylana napsal něco o sentimentálních mektajících hipících, ňoumajících se v prostatě.
Když v roce 1984 dostal Nobelovu cenu Jaroslav Seifert, vyšel v Timesech krátký čtenářský dopis, pod nímž byli podepsáni český emigrant Karel Brušák, profesor bohemistiky v Cambridgi, a jeho dva žáci, britští bohemisté Robert Pynsent a David Short. Všichni tři protestovali proti básníkovu ocenění jako nepřípadném, mimo jiné uvedli: „Seifert se v padesátých letech ukázal být mistrem takových sentimentálních žvástů, jaké se čekaly od básníků neschopných věnovat se traktoristkám. V poslední době píše Seifert verše přesládlé, nevolnost vyvolávající sebelítosti.“
Tohle se u nás moc neví a taky nepřipomíná. Ostatně, je to náš jediný spisovatel, který kdy Nobelovku dostal, když Vrchlickému a Čapkovi unikla. A naděje na ocenění Václava Havla taky nevyšly. Tak si Seiferta musíme hýčkat.
Nobelova cena je jistě příjemné ocenění. Její význam pro čtenářský zážitek, ale ani pro orientaci v literatuře bychom však neměli přeceňovat.